18. srpna 2019

Hřbitov - napsala Ivana Výborná

V poušti za bolivijským městem Uyuni se zdvíhá kompaktní černá hradba, co z dálky připomíná ocelové město nebo „sídlo mimozemšťanů,“ jak na adresu té mihotavé faty morgany poznamenal můj kamarád, pan Huhňálek.
Ve chvějivých vlnách horkého vzduchu jsme se proto přibližovali k tomu tajemnému objektu s jistou opatrností, protože do poslední chvíle nebylo jasné, co to je.

Napětí a určité obavy byly posléze vystřídány úžasem, neboť ze žhavého písečného moře trčela k nebi masa odstavených torz parních lokomotiv, stojících tak těsně u sebe, že z dálky vypadaly jako mohutné, rezavě-černé opevnění.
Tyhle dříve pyšné a mocné stroje byly odstavené na rezavých, dílem vytrhaných kolejích, měly vyhřezlé vnitřnosti, některým chyběly kotle na vodu i schůdky k mašinfírské plošině. Pryč byly všechny trubky, chyběly píšťaly, ventily, táhla i těžké ojnice obřích kol. Některé lokomotivy jakoby se rozběhly s větrem o závod vstříc modrému obzoru. Nestály na kolejích, ale měly svá železná kola až po horní obruč zabořená do písku pouště a řídkých, suchých travin. Některé mohutné stroje byly povaleny na bok a s vytrčenými koly se podobaly již dokonale mrtvému zvířeti.
Ty pracovité lokomotivy po desítky let vozily den za dnem vagony plné stříbrné, měděné, cínové a wolframové rudy k lodím bohatých zámořských společností. Říká se, že z Bolívie bylo vyvezeno tolik stříbra, že by z něho mohl být postaven stříbrný most přes Atlantik až do Madridu. Když už byly, díky nebezpečné těžbě, statisíce mrtvých horníků pochovány, přírodní bohatství země vytěženo a namísto lesnatých kopců se k nebi vypínaly haldy hlušiny, nepotřebné lokomotivy dojely sem, na své poslední seřadiště. Mrtvé a zrezivělé, přesto důstojné i nyní vzbuzovaly úctu. Jejich úžasná síla zmizela, nepoháněna již ohněm kotlů a horkou parou a železná, poničená těla rozehřívalo jen žhavé slunce. K tomu pan Huhňálek poznamenal: „To je asi drsný úder do srdce dcery strojvedoucího, co?“ A já odvrátila tvář, aby neviděl mé slzy. Měl pravdu. V tu šokující chvíli jsem s dojetím vzpomněla na parní lokomotivu svého dětství, kdy mne táta brával s sebou na mašinu a já, maličká, už tehdy znala všechna její příslušenství i žár kotle, ventily a píšťalu a volávala „Tati, můžeš jet!“, když semafor ukazoval VOLNO. Také jsem přepečlivě hlídala červenou rysku manometru, když chobot vodního jeřábu mohutným proudem chrlil gejzíry stříbrné vody do zásobníků tátovy parní lokomotivy. Milovala jsem vůni železa, ohně, uhlí i dunící hřmot a skřípot kovu, co provázel funící mašinu při šíbování napojovaných vagonů. Lokomotiva, co provázela mé dětství, měla v sobě i poetiku, když její dlouhé ojnice při dojezdu zpomalovaly svůj pohyb, až se zastavily docela, a železná madam v oblacích páry silně zaskřípala a ŠŠŠŠŠŠ, dlouze vzdychla.
Podolkem trička jsem si utřela slzy, co se nezadržitelně koulely po tvářích při pohledu na truchlivost mrtvých lokomotiv. Nemohla jsem se s nimi za nic rozloučit. Stále jsem běhala od jedné k druhé a desáté a dvacáté, až posledním zamženým pohledem jsem se s těmi ubohými, mrtvými stroji konečně rozloučila. Pan Huhňálek s mírnou ironií poznamenal: „Ty naděláš, dyť je to jen šrot.“
Na ten „železnej šrot“ ale už nikdy nezapomenu.

Žádné komentáře:

Okomentovat