17. srpna 2019

Anatomie kapra - napsala Nataša Richterová

„Miláčku, nesu ti jedličku z našeho lesíčku!“
Václav ve dveřích do bytu zápasil s třímetrovým stromem a halekal na celý panelák.
„Vašku, potichu!“ vyběhla z kuchyně s utěrkou v mokrých rukách. „Nemusí celý dům vědět, že máme… Sakra, co to je?“
Upustila utěrku a nevěřícně zírala na tu jehličnatou pohromu. Zabírala celou předsíň nadél.
„Náš první vánoční stromeček, lásko! Vezu ho od našich z hájovny. To je u nás Bornů rodinná tradice!“
Vašek přímo zářil. Ano, jejich první společné Vánoce byly za dveřmi a Lenka nevěděla, kam dřív skočit. Zmohla se jen: „Tradice, aha.“
„Copak tu tak krásně voní?“ Václav nasál vzduch jako smečka tchánových ohařů, zatímco se snažil nacpat stromek z předsíně do malého obýváku.
„Vašku, vždyť se nám to sem nevejde, strop má jen dva a půl metru…“

Jedle zatarasila průchod do obýváku i do kuchyně zároveň. Zůstali uvězněni v chodbě, podívali se na sebe a začali se smát.
Vašek konečně pustil ten strom a políbil ji. Omotala mu ruce kolem krku. Přitisknul ji k sobě.
„Hmm, voníš vanilkou a jsi tak horká! To je vražedná kombinace!“
Strhal z ní oblečení, se svým se příliš nezdržoval. Jejich rty byly hladově zaklesnuté do sebe. Jejich těla nezůstala pozadu. Ještě pořád se nepřezul, blesklo jí hlavou, ale to už se točila ve víru rozkoše.
„Au! Větev!“
Uvědomila si, že leží holým zadkem na tom zatraceným jehličnanu. Snažila se vstát.
„Ukaž, pofoukám ti to,“ lísal se Vašek.
Odstrčila jeho šátrající ruku, protože tušila katastrofu v kuchyni. Nahá si proklestila cestu a vypnula troubu. Sakra, tahle várka je na odpis. No nic, obleču se a udělám něco s tou jehličnatou potvorou.
Vytáhla pod dřezem krabici s nářadím. Má ji tam schovanou, protože Vašek nesnáší, když dělá ty takzvané chlapské práce. „Leni, já sice chápu, že jste byly s mámou skoro celý život samy a musely jste se postarat o všechno, ale ty teď máš chlapa v bytě. Nepotřebuješ nářadí, lásko! Na všechno ti objednám řemeslníky.“
To je prostě Vašek! Ač dítě z hájovny, z rodiny myslivců, nevezme pilu do ruky a ani jiný nástroj. Jeho doménou jsou jedničky a nuly. To, že sice přednáší informatiku na matfyz, ale nevymění žárovku, z něj dělá černou ovci rodiny a terč vtípků jeho mladšího bratra. To Lenka klidně přehodí pneumatiku, oškube slepici, nahodí pojistky a dokáže opravit i sifon pod umyvadlem, když na to přijde. S Vaškem se tak krásně doplňují! Máma Lenku vedla k samostatnosti a maximální univerzálnosti. Francouzština i houskové knedlíky. Klavír i zatloukání hřebíku.
„Jo, abych nezapomněla, stavil se tu tvůj bratr,“ vzpomněla si, když ruční pilkou krotila v předsíni přerostlou jedli. „Co chtěl?“ Vašek stál mezi dveřmi se založenýma rukama a s nelibostí pozoroval, jak jí od rukou lítají piliny. „Máš od něho pozdrav v koupelně. Říkal, že o tuhle rodinnou tradici prostě nemůžeš přijít a že si to máš užít.“
Vašek přeskočil stromek a otevřel dveře. Z vany na něj poulil oči dvoukilový šupináč.
„Ten hajzl! Já ho zabiju!“ zařval a kapr s sebou mrsknul.
„Nenadávej mu, jo? Vždyť je to naše zítřejší večeře. Nabrousila jsem ti nože.“
„Na co nože?“
„Myslela jsem, že ho budeš chtít zabít sám…“
Vašek přibouchl dveře od koupelny a barva z tváří se mu vytratila.
„Co je?“ podivila se. „Vždycky jsi mi vyprávěl, že živý kapr ve vaně patří k rodinné tradici… Počkej! Kam jdeš?“
„Seženu někoho, kdo mě zbaví toho zvířete!“



„Leni, přivezl jsem pana Svitáčka!“ hlásil Vašek, když otevřel dveře do bytu.
„Prosím tě, zuj se! Kdo je pan Svitáček?“ křikla Lenka od dřezu do chodby.
„To je tátův kamarád, myslivec. Postará se o toho kapra …“
Vašek vstoupil do kuchyně a první, co zaregistroval, byla kapří hlava na prkýnku. Zblednul. „Byla tady tvá máma?“ zeptal se přiškrceným hlasem.
„Ne, proč?“
„Tak, kdo mu to udělal?“
Vyčítavě mířil ukazovákem na otevřenou rybí tlamu. Pak zalapal po dechu, když uviděl Lenčiny ruce zbrocené krví, jak drží bezhlavé tělo kapra.
„Leni, neříkej, že ty jsi sama… Ne, to není možný! Řekni, že ho zabil soused, nebo pošťák, co já vím… Ty jsi přece nemohla... Leni, tak řekni už něco!“
V kapřím těle zapracovala nervová spojení, celý se prohnul a vysmekl se jí do dřezu.
„Sakra, on ještě žije?“ zaječel Vašek a uskočil. Za zády se mu zjevil pan Svitáček a se zájmem pozoroval, co se děje. „Koukám, že mě tu vůbec nepotřebujete!“ smál se. „Vaše paní bude pěkně vod rány, že jo? Picla si ho sama a zkušeně, to se musí nechat. Pěknýho jikrnáče máte, mladá paní! To bude polívčička, panečku! Dáváte jíšku? U nás se vždycky dělá s jíškou, že jo, pane Václave?“ Václav zavrávoral, chytil se futer a jako pytel se sesunul na podlahu.
„Proboha, on omdlel!“
Přiskočila k němu, klekla na zem a rukama od kapří krve hladila jeho bledou tvář.
„Zvednout nohy!“ zavelel pan Svitáček, který neztratil duchapřítomnost.
Lenka běžela pro polštáře z gauče. Vaškova tvář byla bílá jako ten plyš na polstrování a na všem zůstávaly krvavé šmouhy.
„No tak, no tak! Mladej pane, slyšíte mě?!“ Pan Svitáček seděl na zemi a držel Václavovu hlavu.
„A sakra! Mladá paní, volejte rychlou!“ Krev, která ulpěla na ruce pana Svitáčka, byla Vaškova.



„Paní Bornová, ta rána na hlavě není vážná, spravilo to pár stehů. Ale necháme si ho tu na pozorování, máme podezření na otřes mozku.“ Doktor na chirurgii vypadal unaveně a to svátky ještě ani nezačaly.
„Ale zítra je přece Štědrý den…“ namítla.
„Tak šťastné a veselé,“ ušklíbl se a odkráčel. Roztřásla se jí brada. Má pro svého manžela připravený první vánoční dárek. Speciální dárek! Takhle si to nepředstavovala. Polkla slzy, nadechla se a vstoupila do nemocničního pokoje. „Vaší, jak je ti?“ Sedla si k němu na pelest a políbila ho. Nereagoval. „A proč jsi mi neřekl, že ti vadí krev?“ pokračovala, ale on odvrátil zafačovanou hlavu. „Nevadí mi krev. Nech mě být, Lenko, chci spát.“
„Nechceš, abych u tebe zůstala?“
„Ne.“
„Dobrá, tak já přijdu zítra, ano?“
Neodpověděl. Vůbec mu to nebylo podobné. Opravdu mu není dobře, jinak by si z toho totiž dělal legraci, jako ze všeho. Každý průšvih vždycky dokázal obrátit o sto osmdesát stupňů a rozesmát ji tak, že až učůrávala. Snad za to může ta rána do hlavy…



Zavolala tchyni, že Václav měl úraz a stráví Vánoce na chirurgickém oddělení.
„Leni, Váša bude v pořádku, on má pěkně tvrdou palici,“ uklidňovala ji tchyně.
„Je mi ale divný, proč mě vůbec nechtěl vidět?“
„To víš, vzalo ho to.“
„Co? Že jsem zabila kapra?“
„Od dětství to nesnáší, upadá do mdlob…“
„Co nesnáší?“ nechápala Lenka.
„No všechno! Kuchání, zabijačky, vnitřnosti. Nemůže to ani vidět. Jinak omdlí jako slečinka.“
„Ale proč mi to neřekl? Pan Svitáček si přece mohl rybu odvézt a já bych obalila klidně tofu, nebo co já vím… A proč švára tu pitomou rybu vůbec nosil?“
„Ti dva se pořád škádlí. Uznávám, bylo to zlomyslné… Leni a co ty? Jsi v pořádku? Nechceš přijet zítra k nám na hájovnu? Rozkrojíme jablíčka, zazpíváme koledy a půjdeme na půlnoční. Pomodlíme se za Jezulátko. Je to taková hezká rodinná tradice, držíme ji už kolik generací! Nemůžeš zůstat sama!“
„Tradice, aha… Děkuju za pozvání, ale stavím se za Vaškem v nemocnici a večer budu u mámy.“



Štědrý den se zahalil do bílé mlhy. Od mámy Lenka zamířila domů pro Vaškův dárek. Vzala to Nerudovkou do kopce. Na Radničních schodech byla spousta lidí. Zpívali koledy. „Veselé vánoční hody, zpívejte dítky koledy, o tom co se vskutku stalo, že se lidem narodilo děťátko…“ Zastavila se. Hrdlo se jí stáhlo dojetím. Oči se zalily slzami. Hlasy sboru se nesly k nebi a z nebe se na zpěváky sypaly první sněhové vločky. Lenka stála v davu přihlížejících, zasažená kouzlem té chvíle. „Jehož Maria počala, v Betlémě ho porodila, položila do jesliček, zavinula do pleniček, děťátko…“ Ronila slzy dojetí a také lítosti, že první společné svátky stráví v nemocnici a ten speciální dárek tím ztratí to kouzlo. Začala nahlas smrkat. Do toho jí zazvonil mobil. Lidé se začali pohoršeně otáčet a syčet. Vydala se domů.
Klíč v zámku byl zasunutý zevnitř. Vašek?! Opřela se se do zvonku a mačkala tlačítko jako blázen. Otevřela tchyně…
„Leni, tak už jsi tady!“
„Ano,“ zamračila se, „ale proč i ty?“
Vstoupila do chodby a nechápala, kde se tady tchyně tak najednou vzala.
„Švagrová, odpusť mi tu rybu!“
Vaškův bratr se na ni vrávoravě vrhnul hned za dveřmi.
„Šťastný a veselý! A do smrti dobrý, jo? Nemohli jsme tě tu nechat samotnou!“
Bytem se linul pach alkoholu a smažení. Zvedal se jí žaludek. Z kuchyně vykoukl tchán opásaný její zástěrou. „Leni, jdeš právě včas, nevím, jestli dáváš do polévky jíšku…“
Copak se sem do panelákového 2+1 z křivoklátských hvozdů nastěhovali všichni Bornové? Copak přerušili všechny ty krásné rodinné tradice a Vánoce stráví na sídlišti? Aniž se zula, vešla do obýváku. Jedlička byla ozdobená, stůl svátečně prostřený. U stolu seděl děda Born v parádní myslivecké uniformě a pod stolem se rozvalovali Bim a Ben, tchánovi ohaři. Takže jsou tu opravdu všichni! Ale kde je Vašek? Děda uždiboval cukroví, a když ji uviděl, ruka s rohlíčkem strnula v půlce pohybu.
„Jejda, tak jsi mě přistihla!“ zasmál se provinile. „Já na tydle zlatý prasátka už moc nevěřím.“ A s chutí si strčil rohlíček do pusy. Sundala si čepici a najednou, příšerně unavená, dosedla na židli. Bim a Ben jí olizovali ruce. „Já už taky ne,“ povzdechla si a zabořila prsty do psí srsti.



Najednou šramocení klíče v zámku a pak krátké zazvonění.
„Ježíšek!“ vyskočil děda a tchyně běžela otevřít. Lenka zaslechla, jak někomu cosi polohlasem říká, ale to už stál v obýváku Vašek.
„Co tady děláš? Co tady všichni děláte?“
Lenka roztáhla ruce v bezmocném gestu. Bim a Ben začali nadšeně štěkat a div Vaška neporazili.
„Domluvil jsem se s doktorem. Podepsal jsem revers,“ překřikoval Vašek psí vítání.
„Ale... jsi v pořádku?“ vrhla se mu do náručí a rozbrečela se. Opět.
„A ty, ty jsi v pořádku?“
„Proč bych nebyla?“
„No máma mi říkala, že tě dvakrát slyšela zvracet, když jsme byli minulý víkend na hájence a že si myslí, že to je znamení... Že je to prostě dobré znamení. Nebo ne?“ Zatvářil se zmateně.
Všichni Bornovi zmlkli, psi zalehli. Namačkaní v malinkatém obýváku vyčkávali, co bude. Lenka, celá ubrečená, otevřela skříň pod televizí a sáhla pro balíček. Podala svému manželovi první vánoční dárek. Stáhl zlatou stužku a uviděl v krabičce miniaturní botičku. Hned nato už tchyně, dědeček a ostatní Bornové jásali, objímali se navzájem, objímali Lenku a Vaška. Psi na všechny skákali a do toho jásotu hlasitě vyli.
Nad sídlištěm vyšla vánoční hvězda.

2 komentáře:

  1. Naty, zase jsem tu tabou povidku netrpelive hltala az do konce v pracovni dobe;)) mas talent, holka ! Krasne!!!

    OdpovědětVymazat