18. července 2019

Zimní krajina - napsal Dan Benda

Příroda se, jako ostatně každý rok, chystá vymalovat svůj širý svět. Stromy, keře i stavení zakryla pod ochranu svých dlouhých bílých závěsů a na svůj nekonečný zelený koberec nasypala ochranných vloček. Vloček zprvu jemných jako samet, ale později mrazem ztuhlých v jednolitou pevnou hmotu. Ta poslouží pro stébla trávy jako kukla pro housenku. Odpočine si pod ní, nabere novou sílu a až přijde jaro a teplé sluníčko rozehřeje vločky zpátky na malé kapičky vlažné vody, bude zářit tou nejkrásnější zelení, jakou kdy lidské oko mohlo spatřit.

Obloha je z větší části šedá, tvořená hustým pásmem linoucích se mraků. Není na ni příliš hezký pohled. Její zamračenost má však stejně důležitý význam, jako již zmiňovaný bílý pokryv pro trávu. Je tu proto, aby mohla zregenerovat stejně jako v tvrdý stánek upadnuvší medvěd či jezevec. Přesto tu zima není jen od toho, aby poskytovala přírodě čas na opětovné znovuzrození. I na ní samotné můžeme najít mnoho krás.
Na zamrzlé poklici nedalekého rybníka bruslí skupinka dětí. Zpovzdálí na kraji lesa je pozoruje hladová srnka. Jedno z dítek si jí všimne. Zastaví a sundá si ze zad svoji školní aktovku. Vyndá z ní jablko, které mu zbylo od svačiny, a hodí jej směrem k srnce. Ta chvíli rozpačitě váhá, načež jej rychle uchopí mezi pysky a uteče zpátky mezi závěsy zakryté stromy. Tam si ho v klidu sní. Ano, zima je také obdobím, kdy si lidé a zvířata ze všeho nejvíce pomáhají. Právě to je jedna z četných krás, které na zimě můžeme objevit. Je jich ale samozřejmě více. Jen je trochu těžší je ve vší té mrazivé bílé pustině objevit, než v jiný roční čas.

Žádné komentáře:

Okomentovat