18. července 2019

Prázdniny s příchutí Srbska – napsala Adéla Abrhamová

První letní paprsky mi pomohly sbalit mou dobrodružnou duši a jižanský temperament a já se ocitla v roli dobrovolnice na bělehradském nádraží. Můj myšlenkový proud přerušují místní taxikáři vábením cestujících. Slyším troubit náš autobus do Kragujevace a vidina chvíle ticha a klidu mi dopřává pocit úlevy.
Dorazily jsme s kamarádkou do kempu, který nám měl být po následující dva týdny domovem. Ostatní dobrovolníci z jiných koutů světa už seděli u stolu, který byl plný pokrmů, nebo se povalovali na zahradě, s cigaretami a pivem.
Sedly jsme si k ostatním a já si začala balit cigaretu. První potah z cigarety, první slovo. Další slova a další cigarety. Noc pomalu odchází, vesnička se probouzí do dalšího dne a my do náhradní rodiny. Neodtéká záchod. Neteče teplá voda. Ve dvou místnostech nás spí patnáct. Na soukromí není prostor. V pořádku. Trochu paniky na úvod ještě nikdy nikomu neublížilo.
Náplní našeho kempu bylo „stavění mostů mezi kulturami“ a pomáhání místním lidem s přípravou manifestace za kulturu a tradice. Vytvářeli jsme si workshopy, které by se daly považovat za praktické hodiny zeměpisu a které byly prolínány ochutnávkami jídla a oprašováním starých dobrých zvyků, které jsme si přivezli ze svých domovin.
Vstávali jsme se zpěvem ptáků a na skoro nepoužitelné plotně jsme se snažili, s pomocí Turků, vykouzlit kávu, samozřejmě tureckou.
Zpívali jsme Les Champs-Élysées, pokoušeli se o rozhýbání našich boků v rytmu katalánských tanců, v trubce jsme našli pět štěňat a ochočili jsme si je. Trochu mě mrzí, že nejde komičnost cizojazyčných přepisů písničky „Jožin z bažin“ vyjádřit slovy.
Volné chvilky jsme trávili společnými výlety po okolí, koupáním, zevlováním na slunečných teráskách městských kaváren, uklízením záchodu anebo zbavováním se odpadkové mlhy, kterou bouře pokryla celou zahradu. Občas jsme byli tak vyčerpaní, že jsme zůstali u naší „kučy“, polehali si na sebe a mlčky si četli nebo hráli hru Městečko Palermo, kterou ale palermští rodáci znali pod názvem Vlk.
Traktor nás dovezl do posledních srbských dnů, dozpívali jsme závěrečnou píseň „A jde Jano“, dopili poslední loky kávy, sbalili si batohy.
Nemám ráda americké filmy, které divákovi až uměle hrají na city, ale naše loučení se počtem slz dalo přirovnat k takovému malému americkému trháku.
Stále mi občas přijde, že jsem přeběhla na druhou stranu mostu a už se nevrátila zpátky. Vytvořila jsem lehkou propast mezi mnou a mým domovem a stále nevím, jestli jsem se vracet měla nebo měla zůstat.

Žádné komentáře:

Okomentovat