2. července 2019

Setkání s intuicí - napsala Jitka Sova

Inka se dívá na Kryštofa. Mají spolu dceru a nádherná vnoučata. S těmi vnoučaty jsou a vždy budou rodina. Proč jen tehdy odešla za Pavlem?! A Kryštof se pak dal dohromady se svojí studentkou, krasavicí.
A teď jsou zase každý sám. Studentka si našla vrstevníka a Pavel odešel uprostřed spánku náhle na druhý břeh.
Nejlepší by bylo, kdyby to s Kryštofem zase dali dohromady, je hloupost zůstat v našem věku sám, myslí si Inka.

Intuitivně cítí, že se potřebuje po letech omluvit za svůj tehdejší náhlý odchod z manželství.
„Je mi líto, že jsem ti tehdy způsobila bolest, Kryštofe! Omlouvám se ti. Prosím, odpusť mi to.“
Ach, ta úleva. Konečně se omluvit. Neurčitý mlhavý pocit viny, který Inku držel v sevření, se rozpouští. Tak tohle bylo potřeba, vyslovit to hezky nahlas, při pohledu do Kryštofových očí. Inka náhle vidí, že její vztah s Pavlem vznikl jako důsledek toho, že si už tehdy ona a Kryštof šli svou vlastní cestou.
Inka je volná. Bojí se. Ne, není ráda, nechce to. Ale představa, že budou s Kryštofem zase něco tak trochu jako pár, se rozplynula. Žádné “něco tak trochu jako” v těchto věcech není. Inku bolí břicho.
„Vítej samoto, vítej smutku. Tak jsem se vám bránila, tak moc jsem vás nechtěla”, šeptá Inka.
Noří se do smutku. Je měkký a konejšivý, balí se do něj jak do hedvábí, jak do damašku. Noří se do samoty. Není v ní žádná opuštěnost. Je v ní setkání se sebou samou. Nádherné setkání, plné duhových barev a hluboké niterné radosti.

Žádné komentáře:

Okomentovat