3. července 2019

Láska v tramvaji po dvaceti letech – napsala Milana Bazanac Kadlčíková

Poslední dobou vůbec nechápu, kam se ztrácí čas! Mám pocit, že je mi furt šestnáct. Plížím se večer domů z prvního rande a ráno kamarádce Dianě ve školní lavici špitám do ucha, jaké to bylo. Poslouchám z magneťáku Billie Jean od Michaela Jacksona (který je samozřejmě pořád naživu) a plánuju velkou víkendovou událost – návštěvu diskotéky v Cholticích.
Najednou je neděle ráno a od střední školy už uběhla pěkná řádka let. Přesně dvacet - jak nám včera připomněla Diana na setkání naší staré bandy.
Jsem doma a sedím trochu nesvá na balkóně, popíjím kávu a přemýšlím, kam se ty poslední dvě dekády poděly?
Není to nijak sentimentální vzpomínání. Jen mi přijde, že nějaká velká černá díra všechny ty roky prostě schlamstla a ony někam, neznámo kam, zmizely.
Díra schlamstla například i Jirku, spolužáka, kterého jsem vždycky milovala. Byl to tichý, trochu zakřiknutý chlapec s neodolatelným úsměvem. Takový typ muže, který mě pronásleduje celý život. Nikdy jsem mu vlastně neřekla, že ho mám ráda. Vím ale jistě, že to tušil. Vždycky jsme se míjeli, zvědavě kolem sebe „tančili“, a po maturitě jsme se vydali vstříc každý svému osudu.
Jirka byl včera taky na našem setkání po letech. Přibylo mu pár vrásek a šedivých vlasů, ale jeho úsměv byl pořád odzbrojující. Po odchodu z naší oblíbené hospůdky jsme skončili ve společné tramvaji do Nuslí. Nebyla to ale žádná romantická jízda. Bohužel! Povídali jsme si o práci a při loučení jsme si vyměnili vizitky se slovy: „Mohli bychom vymyslet nějaký společný marketingový projekt.“
Bože, to vážně?! Opravdu jsem ve věku, kdy si se svými bývalými (i když jen potenciálními láskami) vyměňuji vizitky a plánuji jakési projekty?
Jsem sice přesvědčená, že věk jenom číslo. Je přeci jedno, jaké datum narození máš v příslušné kolonce své občanky. Důležité je, na kolik se cítíš! Někdy se pak ale divím, když potkám už podruhé vdanou kamarádku, jinou se třemi dětmi nebo kamaráda s počínající pleší, když míval kdysi tak krásné dlouhé vlasy. Občas své okolí zaskočím nápady typu sbalit batoh a odejít na sedmisetkilometrovou pouť po Španělsku, protože takové šílenosti se prý „v dospělosti“ už nedělají.
Dobře. Uznávám, že roky rychle utíkají. Na druhou stranu ty moje jsou naplněný až po okraj úžasnými zážitky, mnoha kilometry na cestách, skvělými lidmi, spoustou smíchu a občas i slz.
Uff! A to jsem na začátku říkala žádné sentimentální vzpomínání!
Radši dopiju rychle kafe, otevřu svou skříň pořád plnou rozervaných džínů, barevných triček a oversize mikin, přesně tak jako tenkrát na střední. (Mamka mě doma stále vítá se smíchem slovy: „Ahoj, ty vagabunde!“) Natáhnu na sebe stařičké levisky a jednu z mikin a vyrážím za kámoškami na náplavku.
Mě ta černá díra přeci nedostane! A „Majkl“ na Spotify ve sluchátkách to jistí!

Žádné komentáře:

Okomentovat