Zelená hustá tráva v přilehlé zahradě uschla a veliké nádherné květy v ní uvadaly. Stromy se k domu mírně naklonily, to protože jejich kořeny už nebyly pevné jako dřív. Z jejich korun se pak uprostřed léta sneslo podzimní žlutorudé listí.
Letní vánek se změnil v krutou ledovou vichřici, a ta domku lámala základy a brala kusy střechy. Příjemná přeháňka se změnila v krupobití a to poškodilo zdi a rozbilo okna.
Domek byl na spadnutí a ve větru se kolíbal sem a tam. Byla v něm zima, oheň v krbu nikdy nevzplál a v noci bylo slyšet, jak celý dům naříká, vrže a praská, jakoby měl v tu chvíli padnout k zemi.
Okolí zasáhla prázdnota, obyvatelé domu odcházeli a se slzami ho opouštěli dříve, než aby viděli tu zkázu.
Zůstali jen ti nejvěrnější a sice se nesmáli a nebyli šťastní jako dřív, ale v jejich srdcích zbylo trochu naděje.
Postavili tedy domku podpěry a narovnali zdi. Zaseli novou trávu a vysázeli nové květy. Opravili střechu a okna. Dům ale tuto péči nepřijal.
Tráva uvadla, květy nevykvetly, základy a zdi se dál rozpadaly.
A tak si ti, kteří domek milovali, sedli okolo něj a beznadějně rozmlouvali.
Dříve pro ně byl bezpečným útočištěm a dnes se jim hroutil před očima.
Chřadlo tělo, které navštívila nemoc. Plakali ti, kteří milovali jeho ducha.
