11. června 2019

Smutný okamžik v životě ženy - napsala Zdenka Součková

Jmenuji se Otokara. A jako by to velké O tak nějak předurčilo i můj vzhled. Teda ne, že bych byla nula, to zase pozor! Jsem u nás na městečku jediná zdravotní sestra, takže si mě lidi váží. Já sama se taky dost často vážím. Váhu mám na samé hranici obezity, bohužel na té horní. Jsem kulatá. Hezky se tomu říká typ „jablko“. Jsem jablko, ale stopkou dolů. Mám tenké nohy, ty bych mohla klidně vystavovat v sukni. Konfekční model ale buďto dopnu v pase, a pak můžu na bocích pašovat melouny, jak vtipně podotýká můj manžel. Nebo je mi přes boky akorát, ale v pase mi dvacet centimetrů chybí.

Příšernou postavu jsem zdědila po babičce Miládce, příšerné jméno po dědečkovi Otokarovi. Dědeček kdysi učil češtinu na místní škole a myslel si, že je taky básník jako jeho jmenovec Březina. Dovedete si představit, co jsem zkusila ve škole jako Otokara Březinová? A jakou jsem asi měla přezdívku? Jasně, Kára. Děda byl navíc trošku despota a tak jsme každou neděli po obědě museli sedět a poslouchat jeho „poezii“. Když jsme nejevili dostatečné nadšení, práskl dveřmi a šel recitovat do hospůdky na náměstí, že aspoň od cizích se mu dostane uznání. Večer pak hospodský vždycky vynadal tatínkovi, že mu děda plaší štamgasty. Nicméně trošku talentu jsem asi zdědila; sama teď píšu básně, ale na rozdíl od dědečka je nečtu veřejně. Jenom teda někdy, když se mi něco obzvlášť povede a v ordinaci se pan doktor s někým zasekne, tak jdu předčítat do čekárny. Pořád máme plno. Pacientům se asi moje poezie líbí, protože jen začnu, hned mi někdo podstrčí čokoládku nebo nějakou oplatečku. To si pak musím jít uvařit kafíčko a aspoň kousek zblajznout. Slibuju, že jim dočtu zbytek hned, jak bude zase čas, ale většinou už to nevyjde. Myslím si, že je to docela mrzí, akorát si netroufají říct o pokračování.
Když náhodou v čekárně nikdo není, čtu si na internetu bulvár. Co jaká modelka vynesla za róbu, jaké si vzala šperky, s kým kdo chodí. Trošku jim závidím - mrzí mě, že taky nemůžu něco vynést, leda tak podložní mísu po dědovi. Až jednou…
Na oběd chodíme do hospůdky na náměstí, koupil ji bratranec pana doktora, tak tam máme slevu na meníčka. Vyjdu po obědě ven, krásně svítí sluníčko, pomalu kráčím přes náměstí. Normálně mě všichni uctivě zdraví, ale ten den zdravili jaksi víc. Ženský se na mě usmívaly a chlapi mi koukali na prsa s potutelným úsměvem. Měla jsem čerstvou trvalou, nové sněhobílé tričko s decentním výstřihem, připadala jsem si jak ta vysněná modelka. Dvakrát jsem obkroužila náměstí, samozřejmě nenápadně, jako že si prohlížím ty tři výklady, co tam jsou. Užila jsem si náramně ten krásný pocit, kdy víš, že vypadáš výborně a všichni to vidí. Až v ordinaci jsem zjistila, že tentokrát jsem si už splnila svůj sen a z hospody jsem vynesla na tričku flek jak padesátikorunu, přímo mezi prsama, a ještě diskrétně přizdobený zkrouceným kusem špagety. Od té doby se to opakovalo ještě několikrát, i když si dávám pozor. Pan doktor říkal, že je to věkem, že si začínám cintat na prsa. Tak nevím, neměla bych se urazit?
To jsem ještě netušila, že to nejhorší mě teprve čeká. Přišla zima, pořád narvaná čekárna, čokolády už nepočítám. Trošku mě začaly v pase škrtit kalhoty, ale přičítala jsem to novému prášku na praní. Nějak se začalo srážet prádlo, i manžel si už stěžoval, že nedopne knoflíčky u košile. A pak, jednoho dne, se to stalo. Přijdu z oběda a běda: flek od jídla není na prsou, ale na břiše. Přišel nejhorší okamžik v životě ženy - mám břicho větší než prsa a to nejsem těhotná!!!
S pláčem volám sestře Jaromíře (ta měla štěstí, je po Erbenovi) Je to moje STARŠÍ sestra, ale vypadá, že je mladší, což mě samozřejmě štve. Navíc je hrozně hubená a étericky pobledlá, zatímco já jsem krev a mlíko. Náš táta vždycky říkal: „Kdybyste se vy dvě tak mohly zprůměrovat…“ No bohužel to nejde táto, jak sis nás udělal, takový jsme…
Jaromíra má jasno: „Musíme vyrazit někam do hor, to ti udělá dobře a třeba něco zhubneš.“
Chůzi mám ráda, ale nesmí být moc horko, to se pak potím a to nesnáším, protože se mi rozpouští řasenka a štípe v očích. Taky to nesmí být moc daleko, to jsem pak otrávená, že to dlouho trvá. A hlavně ne do kopce, to je strašně namáhavý a tluče mi potom srdce; myslím, že to ani není zdravé.

Na lukách voní květena pestrá, to musí ocenit i moje sestra.
Zlákat se nechá na poutní místo, je to jen kilák - prý je to jisto.
Prý je to jen kilák - cha, cha! Příště si na to dám bacha.
V poledním žáru loukami funě, zase jsem zpocená jako to čuně.
Pronásledujeme tři chlapy, protože nemáme mapy.
Chlapi asi nejsou rádi, do kopce teď rychle pádí.


Jaromíra proto musí vymýšlet takové trasy, abych byla schopná - a hlavně ochotná - je absolvovat. Takže samozřejmě šidí; vodí mě cestičkami, kde nejsou směrovky, abych neviděla, kolik kilometrů jsme ušly a kolik nám ještě zbývá. Na trase taky musí být v pravidelných intervalech nějaké osvěžovny, kvůli pitnému režimu. A hlavně, při dietě se musí pravidelně jíst, aby organismus nestrádal a neukládal zásoby. To jsem všechno vyčetla na internetu, abych dietu držela správně.

Chrapúnská placka pivem se zalít musí,
ať si to pak nějaký cholesterol zkusí!
Účinky cholesterolu pivo prý ruší,
na břišní stěnu přitom však buší.
Ještě že je pivo malé,
jinak budu prdět stále.


Bohužel, i když děláme všechno stejně, chodíme, jíme i odpočíváme, z dovolené se vracíme tak, že já mám o dvě kila víc a Jaromíra o dvě kila míň. Tomu se říká zákon zachování hmoty…
Ale zdravý pohyb přece jenom zabral. Už si zase kecám na prsa a váhově jsem se vrátila na hranici obezity. Asi budu muset na nějaký čas přestat se čtením poezie v čekárně a tím omezit přísun čokolády. Ach jo…!

Žádné komentáře:

Okomentovat