Už 16 hodin jsem tě neměl a ta tvoje přívětivá hořká náruč mi chybí jako nic na tomto světě. Ta žízeň, která ve mně vzniká minutu po minutě, mě skoro zabíjí. Nemůžu se dočkat, až ji uhasíš svým chladným dotekem.
Při druhém škopku vidím zlaté lány ječmene a svěže zelené šišky chmele. Ty důvěrně známý symbole mého domova. Ty, kterýs´ proudil v žilách mých předků, proudíš i v našich žilách a budeš i v žilách našich potomků.
V tobě se už po věky snoubí hořkost i nadhled, smutek i radost, láska i nenávist. Jsi jako život sám. Milenko má i vlasti má jediná.
Hašku, Hrabale, Jarmilo.
