17. června 2019

O rodičích, dětech a čase - napsal Yakeen

„Podívej se, už jsme to probírali."
Kolegův obličej demonstruje odpor a nesouhlas. Očima zabloudil až někam pod obočí a nevěřícně kroutí hlavou. Dělá tohle divadlo pro mě, to je jasné. Ten, s kým telefonuje, ho vidět nemůže.
„Nic takovýho nepotřebuješ, kromě toho jeden máš, a ten je dobrej dost. Pamatuješ si snad, kolik stál, ne?"
Teď našpulil pro změnu jen levou tvář, ale o to víc začal kroutit hlavou. Klasická otrávená obrana, říkám si.
Najednou přešel do útoku: „Já ti řeknu, vo čem to celý je. Ty ho chceš kvůli těm tvejm kamarádkám. Aby se ti nesmály, co? To je celý, že jo?"
Na čele se mu udělala rýha a prská skoro až na můj stůl.

„A já abych ho - kvůli jejich blbejm kecům - teď sháněl. Dyť všechno, co potřebuješ, na něm uděláš. Tak na co novej?! Dyť je to blbost. Už se o tom nebudu bavit."
Obličej mu zrudl a já byl vlastně rád i za něj, když hovor ukončil úsečným: „Hele, JÁ už musím pracovat. Měj se."
Když pak dodal: „Ta je někdy fakt na zabití," patřilo to už mně.
Chápavě a pobaveně jsem přikývl. Ano, my, vůdci smečky, to máme těžké. Musíme vydělávat, vychovávat, odolávat. A chránit naše slabá mláďata před jejich pitomými nápady. To, že jsem včera v hádce se synem používal takřka stejná slova, mně přinášelo hluboký pocit sounáležitosti.

Jen jsem přemýšlel, jestli jde o mobil, tablet nebo noťas.
Ale v tu chvíli mně to došlo. On přece nemá děti! Teda má, ale těm je skoro čtyřicet, ty by na něm neškemraly dárek. Vydělávají oba balík a dárky kupujou oni jemu.
Nevydržel jsem to: „Hele, s kým jsi mluvil? To přece nebyl ani jeden z kluků, že ne?"
„Né, kdepak, ti by mě hnali," představa ho pobavila.
„To byla máma."
Ztuhnul jsem.
„Proboha, co chtěla?"
„Ale, zbláznila se. Chce novej šicí stroj. Šije na něm jen tak, pro zábavu, a není to ani patnáct let, co dostala novej. No rozumíš tomu? Je to úplná pitomost," odfrknul si. "Babky jí něco nakukaly a já abych ho sháněl bůh ví kde. Taková zbytečná pitomost."
Nové kroucení hlavou.
„Když mně bylo patnáct, chtěl jsem kazeťák. A co myslíš, že jsem dostal? Radiový přijímač Tesla. Pch. Já jí budu shánět japonský šicí stroj. To určitě." Zvedl se ze židle a odešel z kanclu. Určitě na cigáro.
Já jsem měl čas přemýšlet. Ale netrvalo mně to dlouho.
Vzal jsem telefon a zavolal klukovi. „Hele, byl jsem včera zbytečně protivnej. Promiň. Jakej že jsi to chtěl ten mobil k vánocům?"
Je to konec konců investice především do mé budoucnosti, no ne?

yakovo.blog.cz