6. června 2019

Jak jsem vařila a jedla žáby – napsala Irena Lahodná

Prázdniny s V byly vždycky jedno velké zadostiučinění. Vše, co vymyslel svou renesanční hlavou, bylo špatně. A neurvalá příroda přitakávala mně.
Dunajská delta. Místo nádherné a milované. Krása sama, plná vodních kytek a barevných ptáčků, sítí s rybami a raky, které Ceausescu neuhlídal, volně se pasoucí krávy a strakatá chlupatá prasátka, hejna komárů okolo sedmé večer, krajina s rákosím a jezery propletená kanály, občas nízké domky z vepřovic a před nimi pár hus.
A ty se měly stát zdrojem naší obživy. Naštěstí jsem narvala do chladničky uherák, suchary, rajčata a těstoviny.
Husy se pásly na pažitu před domečkem na malém plácku mezi kanály. Pokojně škubaly travičku, zatímco V promýšlel mord. Pomalu vytáhl vlastnoručně zhotovený šíp a natáhl tětivu. Netrefil. Husy se dál producírovaly na dosah a V vystřelil podruhé. Lukostřelbu podcenil. Šíp se zaryl opodál do bahna. V tedy vyskočil z gumového člunu a šel husu ulovit ručně. Zabořil se do blat do půli stehen a propadal se hlouběji a hlouběji. Vyskočila jsem mu na pomoc. Topili jsme se oba. Husy si v klidu prohlížely drahocenný šíp. Jeden jsme jim nechali. Byli jsme rádi, že si nás domorodci nevšímají a že jsme se vydrápali zpátky co člunu.
Co budeme jíst?!
V operativně změnil záměr. Uloví prase. Vysadil mě na úzké šíji pevniny a zatímco jsem stavěla stan, šel na lov. Náhle dusot. Na stan se řítí stádo krav. Zezadu je pronásleduje V a mezi nohama skotu kličkuje prase.
„Nadežeň mi ho!“, křičí V, ale nebylo jak. Stan zabíral celou šířku pevniny. Neměla jsem ani kam uskočit před blížícím se stádem, natož nahánět hbitého čuníka. Krávy měly výhodu domácího hřiště. Nevzrušeně mě oběhly vodou a zachránily prase.
Přesto se V asi za hodinu s nějakým úlovkem objevil. Ručně pochytal asi dvacet skokanů a živé je napíchl na šíp jako korále. „Uvař to,“ pravil. „Francouzi to jedí. Prej je to delikatesa.“ Sundávala jsem umírající skokany z šípu, odprosila jsem je najednou i jednotlivě, popadla je za zadní a třískla jim hlavou o strom. Stáhla jsem kůži z uřezaných stehýnek a velmi, velmi dlouho je vařila v kotlíku na ohni. Když udeřila sedmá a začali se slétat komáři, zalezli jsme s večeří do stanu. V zamyšleně pozoroval obsah kotlíku. Nožičky vypadaly velmi povědomě. „To vypadá jak třicetiletá válka,“ pravil tak nějak stísněně.
Každý jsme se pokusili něco málo užvýkat.
Hmmm.
Ani jeden z nás si takhle delikatesu nepředstavoval.
Pomalu jsme kotlík vystrčili ze stanu.
Bylo nám jedno, kdo to do rána zbaští.
Dali jsme hlt cujky a suchary s uherákem.

Žádné komentáře:

Okomentovat