6. června 2019

Za dámu - napsala Jana Bednářová

Ty jo, co to je? Mně snad sjíždějí silonky! No nic, povytáhnu je. „Soustřeď se na zkoušku,“ říkám si.
Sakra! Ušla jsem sotva pár metrů a silonky jsou opět v půlce stehen. Hlavně stihnout autobus, pak přestup na vlak, to dám.
Ve vlaku se vsedě snažím - hlavně nenápadně - povytáhnout silonky co to jde. Ale je nás tam moc. Moc očí a já se kroutím, jak želé žížala v rukou malého dítěte. Zato silonky se ani nehnou, je jim asi dole dobře.

Vzpomněla jsem si na slova Haliny Pawlowské v jednom pořadu: „Nejlepší způsob, jak zapomenout na všechny trampoty, je vzít si malé boty.“ No, a já mám velké silonky.
Vystupuji na Hlavním nádraží a zkouším odhadnout, kolik kroků à la Gejša musím udělat, než se dostanu na bezpečné místo a silonky při tom nevykouknou přes okraj délky (spodní okraj) mých elegantních šatů.
Napadne mě: „Ještě, že mi už není dvacet a nemám mini, to bych nedala ani dva Gejša kroky... Na nádražní záchodky nejdu - desetikorunu kvůli shrnutým silonkám nedám.
Gejša kroky, které v mém podání musí vypadat elegantně asi tak, jako když se mi moc chce na malou, zdržují, ale momentálně nemám jiné řešení. Na ulici vklouznu do jedněch otevřených dveří.
„Uf, jsem ve forhausu.“ (V Brně tak běžně říkáme vchodu do domu...)
Už, už, držím sukni pod bradou a chci natahovat silonky. Najednou se vynořili dva strážníci. V tmavé chodbě zdánlivě málo obydleného domu jsem se opravdu vylekala a spustila šaty. Dělám samozřejmě jakoby nic, jako že jsem v těch prostorách denně, hlavně nenápadně a rychle pryč, než se budou ptát. Jdu na šalinu, Gejša krok je stále nejlepší prevencí sesunutí silonek.
Tvářím se jako dáma, lehký úsměv i při cupitání k budově, kde mám možnost dalšího pokusu vytažení silonek výš. Povedlo se, zapomněla jsem na zkoušku, myslím jen na to, jak se bez ztráty kytičky (rozuměj silonek u kotníků) dostanu do budovy. Povzbuzuji se: ,,To dáš, už je to jen kousek.“ Cupity dup a jsem ve výtahu. Už, už, ještě dveře od toalety.
„Tak a jak silonky připevním, aby mi při prezentaci na mé zkoušce nesjely dolů?“
V peněžence nemám sichrhajsky... Zato mám tři kancelářské spony! Haleluja. Jsem prostě dlouholetou prací v administrativě postižená.
Připínám si silonky ke svým nebesky modrým kalhotkám. S pocitem vítězství a jako dáma vstupuji do třídy. Přihlásila jsem se jako první na zkoušení, nehodlala jsem riskovat, že to kancelářské spony nevydrží, narovnají se, silonky se roztrhnou nebo se mi spona zabodne do mých okrasných tukových polštářků.
Při zkoušení jsem na chvíli, ale opravdu jen na malou chvíli, samou nervozitou zapomněla na silonky i sponky. Pohyby jsem měla úsporné, ohýbání ke stolu, na kterém jsem spouštěla prezentaci, přímo prkenné. Hned, jak jsem ukončila prezentaci a vyslechla si úspěšný verdikt ke zkoušce, odešla jsem a na oné místnosti silonky strhla a vyhodila.
Říkám jim: „Tak to máte za to! Žádné vyprat a ještě použít třeba při barvení velikonočních vajíček. Nic takového! Za ty nervy šup do koše.“
Ovšem nelze jim upřít záslužnou činnost, totálně odvedly mou pozornost od zkoušky. à

Žádné komentáře:

Okomentovat