6. května 2019

Ze života stevardky - napsala Kristina Havlíčková

Myslíte si, že cesta do Berlína jsou jen 3 dlouhé hodiny vaření kafe? To právě ne, je to cesta plná zážitků, které se vám každý den nestanou.

Každý z  vás jezdí do zahraničí ale málokdo může dělat stevardku v autobuse. A já měla to štěstí a stala se jí. Ale nejradši jsem jezdila autobusem do Berlína. Lidé na této trase, byli nejvíce milý a hodný. Obvykle nic nechtěli a chtěli si jen užít tu cestu. Pro mne to byla veliká zkušenost starat se o 60 lidí a mít za ně zodpovědnost.

Každou jízdu, co jsem absolvovala do Berlína, jsem si náramně užila. Po vystoupení cestujících, jsme jeli na parkoviště a uklidit autobus. Po uklizení autobuse jsem se šla projít po Berlíně, nejvíce mne zaujala Berlínská Eiffelova věž, nikdy jsem snad neviděla nic tak vysokého. 
Poté co jsem doobdivovala věž, rozhodla jsem se jít podívat dále po Berlíně a projít si obchody, sehnat pohledy domů a sednout si na lavičkou a koukat jak plyne čas v Berlíně. Jak tak jsem na ně koukala tak jsem zjistila, že je to tam taková klidnější Praha. Po uplynutí mé pauzy, jsem opět šla připravit cestující do autobusu. Cesta plynula dobře a pak nás najednou zastavili policisté, že nám začal vycházet černý kouř z motoru a chtěli volat hasiče, ale řidič říkal, že se to jednou za čas stává a je to jen nějaká blbě daná trubka k motoru. Ale já musela nechat vylézt celý autobus, kdyby se něco stalo nebo by narazilo auto na dálnici do autobusu.
Celý autobus, byl za přepážkou a začínali být netrpělivý. Musela jsem jim vysvětlit, ať zůstávají v klidu a že to hned bude opravené. Poté co to pan řidič opravil, odjeli i policisté a já mohla cestujícím říci, ať jdou znova do autobusu.
Cesta plynula v klidu dále, a pak přišla další nečekaná situace, paní když jsem se jí ptala co si dá mi řekla cituji „jedno kapučíno bez mléka“ v tu chvíli jsem si myslela, že mě klepne, ale musela jsem zachovat klidnou hlavu. Zeptala jsem se jí ještě jednou, jestli to je opravdu to co chce a když odpověděla, že ano, tak jsem nevěděla, co budu dělat. Přišla jsem ke kávovaru a říkala si, za co mne bůh trestá. Pak mne napadlo jí dát obyčejnou černou kávu, když tak mne jen napomene. Přinesla jsem jí tedy to kafe a ona mne ještě pochválila, myslela jsem si, že to snad není možné.
Cesta naštěstí probíhala, poté už bez dalších komplikací nebo zajímavých přání. A já skončila v práci s pocitem, aby další cesta do Berlína, byla už klidnější a bez komplikací.

Žádné komentáře:

Okomentovat