6. května 2019

Banátské prázdniny jako u babičky - napsala Katka Hubertová

„Jez, když máš hlad,“ byla nejčastější věta našich hostitelek v rumunském Banátu. Čeští krajané jsou totiž nesmírně pohostinní a vandr po banátských horách se tak podobal prázdninám u babičky na vesnici. Přitom jsme přijeli hlavně kvůli toulání po liduprázdných kopcích s dalekými výhledy.
Do zdánlivě spící vesničky sv. Helena jsme přijeli pozdě večer unavení po dlouhé cestě, připravení na stan a jídlo z ešusu.
Naštěstí jsme tu našli otevřenou hospůdku, nebo spíš koloniál se zásobou chlazeného piva, který je zároveň centrem života ve vesnici. Tady jsme se ocitli v dobrých rukou…
„Nemám navařeno, už jsem vás nečekala,“ omlouvá se paní Karbulová a už nosí na stůl. Cítíme vůni domácího sýra a z čerstvě utržených rajčat vytéká sladká šťáva. „Na zdraví, ta je moje, domácí,“ připíjí si s námi její muž. Jíme a nenápadně zíráme kolem, každý kousíček nábytku tu pokrývají dečky, svaté obrázky a všelijaké ozdůbky. Jen na stolku u kamen, na nichž se hřeje voda na mytí, modře svítí obrazovka počítače s messengerovou zprávou. „Tož se pojďte podívat, jak tady žijeme.“ Na dvoře nás přivítá pach chlíva a o nohy se nám otírají kočky. Ani nevadí, že cesta na suchý záchod vede temnou chodbičkou, když nás v pokoji čekají voňavé péřové duchny.
Svatá Helena je vstupní branou do kraje obývaného už od počátku devatenáctého století potomky Čechů, kteří sem přišli hledat půdu k hospodaření u samých hranic Rakouska-Uherska. Odtud jsme vyrazili po červené značce vzhůru na hřeben a do českých vesnic Gernik a Rovensko. Když jsme vystoupali na větrnými elektrárnami posetou pláň, měli jsme pocit, že máme vyhráno. Banátské kopce jsou ale zrádné a my zvídaví, a tak jsme za chvilku klesali do hlubokého údolí ke Kulhavé skále. Ne, že by tento skalní oblouk nebyl pěkný, za ten krpál, který nás čekal cestou vzhůru zpět na hřeben, ale snad ani nestál.
Jakmile jsme vystoupali na hřebenovou stezku, přišlo to, kvůli čemu jsme se do Banátu vypravili. Travnaté kopce, tu a tam porostlé lesem, byly liduprázdné, jen výjimečně jsme potkali nějaké podobné blázny s batohem, nebo skupinku dětí, které uprostřed hor pásly kozy a ovce. Každou chvíli se otevřel výhled do údolí Dunaje a za ním až daleko do Srbska, před námi se táhly zelené vrcholky hor.
Když jsme scházeli z prudkého kopce kolem křížové cesty do Gerniku, největší z vesnic v okolí, bylo o nás už postaráno. Banátské sítě totiž fungují skvěle a tak nám hned první rodina zařídila ubytování u známých v dalších vesnicích. V Gerniku nás u Nedvědů čekal prostřený stůl s hrncem horké polévky, na tácku nalité panáky. Ani nevím, kolikrát jsme si za mohutného povzbuzování paní domácí přidali sarmi, vinné listy plněné mletým masem. Aby si na nich v Banátu mohli pochutnávat celý rok, nakládají do velikých díží hlávky zelí ve slaném nálevu. Ostatně na vytváření zásob jídla jsou tu experti, kromě nakládané zeleniny vyrábí různé marmelády, domácí klobásky i sýry. Vaří se tu totiž hlavně z toho, co se vypěstuje...
Kousíček od Gerniku jsme na svižném ledovém potoce narazili na mlýnky u Petra. Pět malých vodních mlýnů sloužilo k mletí obilí pro celou vesnici. Jednoduché dřevěné stavbičky mají dvě místnosti, v jedné bylo mlecí zařízení, v druhé se mohl schovat kůň nebo kráva, aby neprochladl při dlouhém čekání. Po žních totiž mlýnky fungovaly ve dne v noci a rodiny se střídaly podle pevně daného harmonogramu. „Musím to jen seštelovat,“ zanořil se celkem zavalitý chlapík do potoka pod mlýn a my nepochybovali, že se tu mele dodnes.
Pak už nás čekala nejkrásnější, ale nejnáročnější část cesty přes hory do nejodlehlejší a nejvýše položené české vesnice Rovensko. Jestli se někde zastavil čas, tak právě tady, kde se na pole jezdí s koněm taženými vozy, seno ručně staví do velikých hald a civilizace je v nedohlednu, přestože z téhle náhorní plošiny dohlédnete opravdu daleko.
Stačilo najít ta správná zelená vrata (s popisem cesty si tu nikdo moc hlavu nelámal) a už jsme seděli v kuchyni a poslouchali historky Johana Pelnáře. Stůl se plnil, lahve vyprazdňovaly a my se
pomalu začínali ztrácet. „To tenkrát, když jsem jako malý nesl ten strom. No, to teď ti naši mladí v Ústí. Jako tehdá s tím medvědem, však víte...“  Raději jsme utekli si naposled užít nadýchaných peřin předtím, než se vydáme dál do rumunské přírody.
Odcházeli jsme posilnění hromadou smažených vajíček, domácího sýra a zeleniny i ranním panákem pálenky. A taky vybaveni hromadou koblížků a dalších pochutin. Ať nemáte cestou hlad…









Původní verze:
„Jez, když máš hlad,“ byla nejčastější věta našich hostitelek v rumunském Banátu. Čeští krajané jsou totiž nesmírně pohostinní a vandr po banátských horách se tak podobal prázdninám u babičky na vesnici. Přitom nás sem přivedla hlavně představa toulání se po liduprázdných kopcích s dalekými výhledy.
Cesta z Čech do Banátu není krátká a tak jsme do zdánlivě spící vesničky sv. Helena přijeli pozdě večer unavení a hladoví, připravení na stan a jídlo z ešusu. O to větší byla naše radost, když jsme tu našli otevřenou hospůdku, nebo spíš koloniál se zásobou chlazeného piva, který je zároveň centrem života ve vesnici a místem, kde se utrmácených poutníků vždy někdo ujme.
Od té doby jsme byli v dobrých rukou… Ve svaté Heleně jsme skončili u Karbulových. Hned jak jsme dorazili, paní domácí nás – s omluvou, že nemá navařeno – zahrnula domácím sýrem, zeleninou a vším, co v kuchyni našla. Připili jsme domácí pálenkou, popovídali si o životě a v tomto duchu už pokračovalo celé naše putování. Prošli jsme si dům, seznámili se s domácími zvířaty, podivili nad suchým záchodem a obdivovali nekonečné množství všelijakých ozdůbek, deček a svatých obrázků, které pokrývali každé volné místo. Pak už byl čas zachumlat se pod péřovou duchnu a nabrat sílu na výšlap.
Ze Svaté Heleny, která je jakousi vstupní branou do kraje obývaného už od počátku devatenáctého století potomky Čechů, kteří sem přišli hledat půdu k hospodaření u samých hranic Rakouska-Uherska, jsme vyrazili po červené značce vzhůru na hřeben. Naším cílem byli další dvě české vesnice, Gernik a Rovensko. Když jsme vystoupali na větrnými elektrárnami posetou pláň nad Svatou Helenou, měli jsme pocit, že máme vyhráno. Banátské kopce jsou ale zrádné a my zvídaví, a tak jsme za chvilku klesali do hlubokého údolí ke Kulhavé skále. Ne, že by tento skalní oblouk nebyl pěkný, za ten krpál, který nás čekal cestou vzhůru zpět na hřeben, ale snad ani nestál.
Jakmile jsme vystoupali na hřebenovou stezku, přišlo to, kvůli čemu jsme se do Banátu vypravili: liduprázdné travnaté kopce, tu a tam porostlé lesem, výhledy do údolí Dunaje i na okolní vrcholky… prostě ideální prostředí pro pochod, při kterém si krásně unavíte tělo a vyčistíte hlavu.
Cílem prvního dne byl Gernik, největší z osad v okolí s asi tisícovkou obyvatel. Gernik je jakýmsi centrem českých obcí, nechybí tu kostel, obecní úřad, škola, pekařství či hospoda. My už z prudkého kopce kolem křížové cesty scházeli do vesnice s dobrým pocitem, že máme o bydlení postaráno. Banátské sítě totiž fungují skvěle a tak nám hned první rodina zařídila ubytování u známých v dalších vesnicích, v Gerniku jsme našli dočasný domov u Nedvědů.
A protože paní domácí byla opravdu skvělá kuchařka, je na čase říci si něco o jídle, kterým nás všechny naše hostitelky doslova zahrnovaly. Jeho společným rysem je to, že se povětšinou nedotklo regálu supermarketu. Vaří se totiž z toho, co se vypěstuje a nákupy se omezují na chleba a pár dalších nezbytností. Večeře vždy začala domácí pálenkou, chybět nikdy nesměl ani pořádný talíř husté polévky. Následovalo maso a spousta zeleniny, naším favoritem se staly sarmi, vinné listy plněné mletým masem. Aby si na nich v Banátu mohli pochutnávat celý rok, nakládají do velikých díží hlávky zelí ve slaném nálevu. Ostatně na vytváření zásob jídla jsou tu experti a při vyprávění, co vše se dá do sklepa uložit na zimu, nám šla hlava kolem…
Cestou z Gerniku jsme ještě prozkoumali Mlýnky u Petra. Soustava pěti malých vodních mlýnů, neboli vodenic, na svižném ledovém potoce sloužila k mletí obilí pro celou vesnici. Jednoduché dřevěné stavbičky mají dvě místnosti, v jedné se mlelo, v druhé se mohl schovat kůň nebo kráva, aby neprochladl při dlouhém čekání. Po žních totiž mlýnky fungovaly ve dne v noci a rodiny se střídaly podle pevně daného harmonogramu. A mele se tu dodnes, o čemž jsme se přesvědčili, když jsme zahlédli jednoho z místních, jak se hbitě ponořil do potoka pod mlýn, aby sešteloval mlecí zařízení.
A nebyli jsme sami, spolu s námi koukalo několik rodinek, které tu trávily prázdniny na vesnici a k mlýnkům se nechaly přivést na valníku za traktorem. Ostatně, potkali jsme i lidi, kteří si Banát oblíbili natolik, že si tu koupili chalupu a jejich děti pobíhají po vesnici jako doma. Na druhou stranu, ne vždy je tu turismus ideální, jezdí sem autobusové zájezdy, které se s obyvateli vesnic sotva potkají, o skupinách čtyřkolkám rozrývajících lesní cesty ani nemluvě.
Pak už nás čekala nejkrásnější, ale nejnáročnější část cesty přes hory do nejodlehlejší a nejvýše položené české vesnice Rovensko. Jestli se někde zastavil čas, tak právě tady, kde se na pole jezdí s koněm taženými vozy, seno ručně staví do velikých hald a civilizace je v nedohlednu, přestože z téhle náhorní plošiny dohlédnete opravdu daleko.
A nás tady předtím, než jsme opustili české vesnice a vydali se dál do rumunské přírody, čekalo opravdu milé přijetí. Stačilo najít ta správná zelená vrata (s popisem cesty si tu nikdo moc hlavu nelámal) a už jsme seděli v kuchyni a poslouchali nevyčerpatelnou studnici historek Johana Pelnáře. Stůl se plnil, lahve vyprazdňovaly a my se pomalu začínali ztrácet v tom, jak dopadla historka se ztraceným stromem, jak to bylo s těmi medvědy a co že dělají jeho synové v Ústí, nebo kde vlastně bydlí. Střípky příběhů se motaly jeden přes druhý a jak jich přibývalo, nakonec jsme raději utekli do postele.
Odcházeli jsme posilnění obrovskou snídaní (jako vždy nechyběla smažená vajíčka, domácí sýr a zelenina) i ranním panákem pálenky a vybaveni hromadou koblížků a dalších pochutin. Ať nemáte cestou hlad…

Žádné komentáře:

Okomentovat