5. května 2019

Vysněná chata - napsala Helena Procházková

Již dlouho jsem chtěla chatu. Neměla jsem představu, jak má chata vypadat, ani kde by měla být. Prostě chata. V lesích, v klidu přírody a ne moc daleko do Prahy.
Zato moje dcery, v té době ještě malé, měly představu úplně přesnou. Dole budou rodiče, v podkroví budou dva pokojíčky, z nichž každá bude mít jeden a z něj povedou dveře na balkon.  "Dvoje dveře na balkon jsou hloupost," říkala jsem jim. Bude tam v zimě foukat. Není to třeba. Když tam budu chtít dát peřiny, nebo vytřepat prachovku, stačí jedny dveře.

Někdy po 15 letech přišla doba, kdy jsme si s manželem řekli, že je čas konat. Kupujem chatu. Jezdili jsme tam i onam. Jednou to byla ruina, jindy byla chata ve strmé stráni, nebo uprostřed zástavby, tak že se člověk cítil, jak na Václaváku. Nebo chybělo Slunce. Les tam byl, klid tam byl, ale tmavo jak v hororu. Bylo jasné, že koupit hezkou chatu, není jen tak.
Až manžel našel inzerát – chata Zbečno. Už cesta tam byla úžasná. Kroutila se vesničkami a okraje polí byly lemované vlčími máky. Krásný den, idyla.
A hle, chatička skoro o samotě, ale ne úplně. Do lesa, co by kamenem dohodil, bylo tam i slunce, výhled na Křivoklát. Krása. Upravená, natřená, jako z cukru.
Majitel měl očividně zájemců dost. Posadil nás na terasu a začal se vyptávat: Umíte obsluhovat čerpadlo? Vyznáte se ve studnách? Umíte zatopit v kotli či krbu, nebo jste z paneláku? Jakžtakž jsme prošli. Přišel ale další stupeň: domácí zvířata. Tady jsme prošli bez ztráty květinky – máme psa i kočku. Uvítal by ještě rybičky, ale ty nám odpustil. Zdál se spokojený. Nebudeme prudit s tím, jak zacházet se zařízením chaty a dokonce budeme i dobří lidé, když máme rádi zvířata.
Bylo jasné, že si nevybíráme my chatu, ale majitel si vybírá, komu ji prodá. Rozhodnout jsme se museli rychle. Pokud to bude špatná koupě, přišli jsme o hodně. Ale pokud budeme váhat, přijdeme o první solidní chatu, kterou jsme po měsících hledání viděli. Plácli jsme si. U notáře jsme podepsali smlouvu, předali peníze – a teprve potom si uvědomili, že v podkroví jsou dva pokojíky, z nichž každý má dveře na balkon.

































Původní verze:
Můj nejzajímavější zážitek Již dlouho jsem chtěla chatu. Když říkám dlouho, tak možná 10, možná 20 let. Neměla jsem představu, jak má chata vypadat, ani kde by měla být. Prostě chata. V lesích, v klidu přírody a ne moc daleko do Prahy.
Zato moje dcery, tehdy ještě malé, měly představu úplně přesnou. Dole budou rodiče, v podkroví budou dva pokojíčky z nichž každá bude mít jeden a z nich dveře na balkon. Já, životem ošlehaná a zkušená, jsem jim říkala, že je hloupost, aby na balkon vedly dvoje dveře. Bude tam v zimě foukat. Není to třeba. Když tam budu chtít dát peřiny, nebo vytřepat prachovku, stačí jedny dveře. Dvoje – zbytečnost.
Až přišla doba, kdy jsme si s manželem řekli, že je čas konat. Přišlo to samo. Po létech snění přišel čas skutečného hledání. Jezdili jsme v okolí Prahy tam i onam, dle inzerátů i tipů od známých. Jednou to byla ruina, jindy půl kilometru od cesty, nebo uprostřed zástavby, tak že se člověk cítil, jak na Václaváku. Nebo byla chata ve strmé stráni či chybělo Slunce. Les tam byl, klid tam byl, ale tmavo jak v hororu. Bylo jasné, že koupit hezkou chatu, není jen tak. Až jednou manžel našel kdesi inzerát – chata Zbečno. Už cesta tam byla úžasná. Kroutila se vesničkami a okraje polí byly lemované vlčími máky. Krásný den, idyla.
Majitel na nás čekal v obci před samoobsluhou, abychom na chatu společně dojeli. Přijeli jsme pozdě – jeden mínusový bod pro nás.
A hle, chatička skoro o samotě, ale ne úplně. Do lesa, co by kamenem dohodil, bylo tam i slunce, výhled na Křivoklát (jak říkal majitel). Krása. Upravená, natřená, v dobrém stavu.
Majitel měl očividně zájemců dost. Posadil nás na terasu a začal se vyptávat. Začal otázkami, zda umíme obsluhovat čerpadlo, vyznáme se ve studnách, topení v kotli či krbu. Když jsme jakš-takš prošli, přišel další stupeň: domácí zvířata. Tady jsme prošli bez ztráty květinky – máme psa i kočku. Uvítal by ještě rybičky, ale ty nám odpustil. Zdál se spokojený. Nebudeme prudit s tím, jak zacházet se zařízením chaty a dokonce budeme i dobří lidé, když máme rádi zvířata.
Kupovat nemovitost, je poměrně zásadní rozhodnutí. Jde o velkou částku peněz. Pokud se koupě nepodaří, přišli jste o hodně. Ale pokud budete váhat, přijdete o první solidní chatu, kterou jsme po měsících hledání viděli. Plácli jsme si. U notáře jsme podepsali smlouvu, předali peníze – a teprve potom si uvědomili, že v podkroví jsou dva pokojíky, z nichž každý má dveře na balkon.

Žádné komentáře:

Okomentovat