17. dubna 2019

Skoro vražda - napsal Zdeněk Hart

„Tak a jsme na místě!“
Karel seskočil z korby nákladního auta. S ním přijelo na výpravu do poválečného pohraničí jedenáct desetiletých skautů. Už se stmívalo. Karel vytáhl svoje poznámky a německou mapu, ve které měl vyznačenou trasu k opuštěnému domu, kde jsme měli bydlet.
„Máme to ještě asi deset kilometrů a do půlnoci tam nedojdeme,“ řekl Karel a dodal, že se po kraji mohou pohybovat odsunutí Němci, kteří se potajmu vracejí pro své cennosti. „Odnášejí si uschované zlato, obrazy, šperky... Nemůžeme riskovat, že bychom se s nimi střetli.“
Tma se blížila víc a víc. Začal se zvedat vítr.

„Bude pršet!“ někdo řekl.
Přikrčeni, husím pochodem s batohy na zádech, bez mluvení a našich obvyklých legrácek jsme  všichni vyrazili za Karlem. Náš vůdce sledoval mapu a cestu pomalu se ztrácející v lese.
Asi po hodinovém pochodu jsme v dálce mezi stromy zahlédli světlo jediného domu, který osaměle stál na kraji opuštěného lomu.
„Tam zkusíme přenocovat,“ povídá Karel a rozhlížel se po unaveném, zbědovaném oddíle věrných skautíků.
„Hurá!“ ozývalo se odevzdaně ze všech hrdel.
Konečně!
Všichni jsme stáli před dveřmi domu, ve kterém svítilo světlo v jediném okně v přízemí.
Karel zabušil na dveře – a světlo zhaslo. Bylo naprosté ticho jen vítr foukal a neútulná krajina lomu dokreslovala nepříjemnou atmosféru ve které jsme se ocitli.
„Psst, někdo jde.“
Vít Kovář, Fakulta designu a umění v Plzni
Dveře se pomalu otevřely jen na malou škvírku a Karel požádal starou paní o nocleh.
„Kam bych vás dala, vždyť tady není místo pro tolik krků. Dva tři to jó, ale dvanáct?“
„A co na půdě, to by nešlo? My si lehneme na zem.“
Stará paní nebyla. taková jakou jsme si představovali. Byla to babizna. Světlo za ní se rozsvítilo a my jsme si ji mohli prohlédnout. Staré potrhané šaty i zástěra by potřebovala vyprat, ulepené vlasy a přes ně špinavej šátek. Otočila se na staršího, ještě špinavějšího muže a povídá:
„Tak co dáme je na půdu?“
„Pro mě za mě dej si je kam chceš.“
„Tak pojďte,“ povídá babizna. „Běžte nahoru“.
Po schodech jsme se vydrápali až na půdu. Nikomu se tam nelíbilo. Bylo to trochu strašidelný. Únava, tma, noc, vichr a déšť, který se blížil, to všechno nás přemohlo tak, že jsme zůstali. Přesto Karel řekl, že bude držet hlídku. A tak jsme znaveni jeden po druhém usnuli.
Když všechno v tom zvláštním, strašidelném domě ztichlo, Karel zaslechl nějaké divné zvuky, jako když se posunuje skříň nebo jako když se otevírají stará zrezivělá vrátka. Potichu přišel ke dveřím a poslouchal. Malou škvírkou se snažil zahlédnout co se tam dole děje.
V přítmí spodní místnosti viděl. jak se pomalu šinou dědek s tou babiznou k našim schodům na půdu a v ruce každý drží sekeru.
Karel okamžitě začal budit každého z nás a všem vysvětlil situaci.
„Musíme pryč!“
Za vteřinku jsme byli sbalený a připraveni na Karlův povel k útěku.
„Teď!“ zařval a my všichni jsme vyrazili ze schodů hlava nehlava, babizna nebabizna, dědek nedělek a hurá pryč.
To je zaskočilo.
Horda mladých kluků se valila ven, až je oba povalila. Kluci už rozrazili dveře a utíkali dál do tmy. První se vzpamatoval dědek. Rychle vstal a hodil sekeru po běžícím chlapci. Naštěstí minul.
Vzápětí vrhla sekeru stará babizna, ale ta se neminula. Zasáhla mého nejlepšího kamaráda z oddílu. Sekera se mu zasekla zezadu do těla, přímo pod záda. Zásah byl tak přesný, že se jeho pozadí přesně rozdělilo a... od té doby mají lidé zadek na dvě půlky.


Vendy Podhráská, Fakulta designu a umění v Plzni










Původní verze:

Skoro vražda
Budu vám vyprávět příběh starý téměř 70let. Bylo asi pět let po válce a náš skautský vedoucí (v té době už byl skauting zakázán), Karel Hvězda pořádal o prázdninách výpravu do poválečného pohraničí. V oddíle nás bylo 11 chlapců okolo 10 - 12 let.
Na schůzce, která se konala každý čtvrtek v naší klubovně nám oznámil, že v pondělí jedeme vlakem na týdenní výpravu na Šumavu do opuštěného domu po Němcích, kteří museli opustit tento dům. Adresu domu mu dal jeho kamarád, který po válce právě v tomto domě s partyzány hlídali hranici před Benderovci.
V pondělí jsme všichni – nás jedenáct, plus Karel nastoupili do vlaku, pak na autobus a zbytek cesty do vesnice Stará Lipka jsme dojeli na korbě nákladního auta,“Ták a jsme na místě“ řekl Karel. Bylo už docela pozdě, začalo se stmívat, ale náš dům jsme nikde neviděli.
Karel vytáhl svoje poznámky a německou mapu, ve které měl vyznačenou trasu k tomuto opuštěnému domu. „Na Brantlovu Pilu je to ještě asi 10Km a to do půlnoci nedokážeme. Mohou se tady pohybovat bývalí majitelé těchto domů, Němci, kteří se potajmu vracejí pro svoje uschované cennosti (zlato, obrazy, šperky apod.) A to nemůžeme riskovat, že bychom na ně narazili. Mohlo by to být pro nás nebezpečné. Budeme hledat nocleh. Myslím, že to nebude problém“ řekl Karel.
Vyrazili jsme. Noc a tma se blížila víc a víc. Začal se zvedat vítr. „Bude pršet!“ někdo řekl. Přikrčeni, husím pochodem s batohy na zádech, bez mluvení a našich legrácek jsme šli všichni za Karlem. Náš vůdce sledoval mapu a cestu, která pomalu mizela v lese. Asi po hodinovém usilovném pochodu jsme prošli les a v dálce jsme zahlédli světlo jediného domu, který stál samotný na kraji nějakého opuštěného lomu. „Tam zkusíme přenocovat“ povídá Karel a rozhlížel se po unaveném, zbědovaném oddíle věrných skautíků. „Hurá“ ozývalo se odevzdaně ze všech hrdel.
Konečně! Všichni jsme stáli před dveřmi domu ve kterém svítilo světlo v jediném okně v přízemí. Karel zabušil na dveře – a světlo zhaslo. Bylo naprosté ticho jen vítr foukal a neútulná krajina opuštěného lomu dokreslovala nepříjemnou atmosféru ve které jsme se ocitli.
„Psst“ někdo jde. Dveře se pomalu otevřeli jen na malou škvírku a Karel požádal starou paní o nocleh. „Kam bych vás dala, vždyť tady není místo pro tolik krků. Dva tři to jó, ale dvanáct“? „A co na půdě, to by nešlo? My si lehneme na zem“ Stará paní nebyla taková jakou jsme si představovali. Byla to babizna. Světlo za ní se rozsvítilo a my si jí mohli prohlédnout. Staré potrhané šaty i zástěra by potřebovala vyprat, ulepené vlasy a přes ně špinavej šátek. Otočila se na staršího, ještě ušmudlanějšího, špinavějšího muže a povídá“ Tak co dáme je na půdu?“ „Pro mě za mě dej si je kam chceš“. „Tak pojďte“, povídá babizna.“ Běžte po schodech nahoru“.
Po schodech jsme se vydrápali až na půdu, ale dobrý pocit jsme z toho neměli. Nikomu se tam nelíbilo. Bylo to trochu strašidelný. Únava, tma, noc, vichr a déšť, který se blížil, to všechno nás přemohlo tak, že jsme zůstali. Přesto Karel řekl, že bude držet hlídku. „Nedokáži říct proč, ale mám takovej divnej pocit“. A tak jsme znaveni jeden po druhém usnuli.
Když všechno v tom zvláštním, strašidelném domě ztichlo, Karel zaslechl nějaké divné zvuky, jako když se posunuje skříň nebo jako když se otevírají stará zrezivělá vrátka. Potichu přišel ke dveřím a poslouchal. Malou škvírkou se snažil zahlédnout co se tam dole děje.
Zahlédl opravdu strašnou věc. V přítmí spodní místnosti viděl jak se pomalu šinou dědek s tou babiznou k našim schodům na půdu a v ruce každý drží sekeru. Karel okamžitě začal budit každého z nás a všem vysvětlil situaci. Musíme pryč! Za vteřinku jsme byli sbalený a připraveni na Karlův povel k útěku. Karel čekal na vhodný okamžik. „Teď“ zařval a my všichni jsme vyrazili ze schodů hlava nehlava, babizna nebabizna, dědek nedělek a hurá pryč.
To oni nečekali. Horda mladých kluků se valila ven až je oba povalila. Kluci už rozrazili dveře a utíkají dál do tmy. První se vzpamatoval dědek rychle vstal a hodil sekeru po utíkajícím chlapci. Naštěstí minul. Vzápětí vrhla sekeru stará babizna,ale ta se neminula. Zasáhla mého nejlepšího kamaráda z oddílu. Sekera se mu zasekla ze zadu do těla, přímo pod záda, tam kde se slušně řečeno říká zadek a zásah byl tak přesný že se ten zadek rozdělil na dvě na prosto stejné půlky a od té doby má každý člověk zadek na dvě půlky.


 


 

Žádné komentáře:

Okomentovat