Na záda mi dopadají sluneční paprsky. Polibek slunce rozehřívá kůži, teplo proniká hlouběji a rozlévá se celým mým tělem. Ruce a nohy jsou těžké a lenivé. Nechávám se unášet tím nadpozemsky krásným pocitem, který hladí mé tělo i duši zároveň. Zdá se mi, že se kamsi pomalu propadám. Letím dlouho a pak měkce přistávám na místo, kam patřím. Do teplé a bezpečné náruče. To ale není slunce, to je muž. Kdo jsi? Snad sluneční bůh? Jsi skutečný?
„Dobré ráno, lásko!“ Procitám , ale stále cítím po těle ty božské doteky... Otevírám oči. Nejsou to sluneční paprsky, jsou to horké rty mého muže.
