5. prosince 2018

Nehoda - napsal Jan Vočko

Probudil jsem se po několika hodinách. Hlavu jsem měl opřenou o volant a hrozně mi třeštila. Zvedl jsem ji a dotkl se jí. Měl jsem na čele obrovskou bouli. Otupělý a zmatený jsem nechápal, co se děje. Moje smysly se mi pomalu začaly vracet. Cítil jsem velký chlad a byla mi hrozná zima. Podíval jsem se na svoje ruce a byly rudé a celé promrzlé. Koukl jsem se do zrcátka a i v obličeji jsem byl červený a navíc moje rána na hlavě nevypadala vůbec dobře. Pohlédl jsem na teploměr v autě: minus 30 stupňů Celsia. „Sakra chlape, ještě pár hodin a mohl jsi tu umrznout!“

Okamžitě jsem nastartoval auto a začal topit. Rozhlédl jsem se skrz okna, všude byl sníh. Vypadalo to, že jsem se zabořil do sněhu. „Musím ven, zkusím se zahřát u motoru a podívám se, co se stalo,“ řekl jsem si.
Otevřel jsem dveře, ale šlo to ztuha, bránila tomu hradba sněhu. „Sakra, hejbni sebou, no tak!“ povzbuzoval jsem se a přitom zuřivě tlačil na dveře. Konečně se mi to podařilo, ale část sněhu mi spadla do auta. Venku zuřila sněhová bouře, ostrý vítr se mi zařezával do tváře a sníh zalézal pod krk. Rozhlédl jsem se okolo. Auto bylo z pravé strany celé pokryto sněhem. Chtěl jsem ho obejít, ale s hrůzou jsem se zastavil a uskočil dozadu. Před sebou jsem viděl prázdno, obrovský sráz, který jen o pár metrů nepohltil mé auto. Postupně se mi začalo vybavovat, co se stalo.
Jel jsem autem přes Utah do Texasu. Doposud jsem projížděl státy, kde nebylo potřeba zimních gum nebo řetězů, dokonce ani zde v Utahu a Coloradu tento první prosincový týden nesněžilo. Absolvoval jsem tedy celou svou cestu bez zimního vybavení. Sjížděl jsem dolů z hory v nejřidčeji obydlené části státu, když najednou přišla hrozivá sněhová bouře, jakou jsem neviděl nikdy předtím ani potom. V mžiku byl hustý sníh všude. Jel jsem stále ještě moc rychle a nestačil jsem včas přibrzdit, když jsem náhle dostal smyk. Auto se začalo kymácet ze strany na stranu jako rybí ocas. „Do hajzlu, tohle nevypadá vůbec dobře,“ pomyslel jsem si. Cokoliv jsem udělal, situaci jenom zhoršovalo. V dálce jsem spatřil zatáčku a za ní sráz. Nemohl jsem dělat vůbec nic, auto jelo moc rychle na to, abych ho dokázal ubrzdit. Nejdříve jsem začal nadávat, mozek jakoby mi vyskočil z hlavy a já nebyl schopen uvažovat. Dolehl na mě strach, který paralyzoval celé moje tělo. Bál jsem se, že umřu, bál jsem se jako nikdy předtím. Všechno to musely být vteřiny, ale zdálo se to jako věčnost. Připadal jsem si jako zvíře jdoucí na porážku. Náhle se dostavil klid a smíření s tím, že je konec. V posledních okamžicích jsem myslel na mojí rodinu a na to, co budou dělat, až se dozví, že jsem mrtvý.
V poslední okamžik, snad jako zázrakem, podařilo se mi auto přetočit na bok a narazit do hroudy sněhu u svahu. To mě zpomalilo, ale auto pokračovalo stále dál do malého kopečku. Už jsem si myslel, že za ním bude sráz, když jsem najednou uviděl, že je za ním ještě několik metrů roviny.
Auto před sebou hrnulo sníh a zpomalovalo se, trhalo sebou o balvany na zemi a já se při jednom nárazu uhodil do hlavy a omdlel. Teď jsem stál v euforii venku a uvědomil si: „Já to přežil, já to přežil!“ Poté, co jsem vstřebal pocity štěstí, vrátil jsem se do auta a zkusil se s ním rozjet, ale nešlo to. Bylo tak zavalené sněhem, že jsem s ním nedokázal hnout. Zkusil jsem vzít mobil a zavolat o pomoc, ale byl vybitý. Rychle jsem našel nabíječku a strčil do ní mobil. Jenže nenabíjel se. Neuvědomil jsem si, že nabíječka v autě byla již delší dobu poškozená. Musel jsem si pomoct sám. Nebyl jsem moc vybavený na zimu, a tak jsem vzal své druhé boty a začal odhrabávat sníh z auta. Bylo to však marné – sníh, co jsem odhrnul, nahradil jiný sníh, a tak pořád znova a znova.
Vyčerpán a promrzlý jsem se vrátil zpět do auta. Benzínu jsem už také moc neměl. Nejbližší vesnice byla asi 50 km. Neměl jsem šanci v tomhle mrazu, se svým zraněním a téměř bez jídla dojít tak daleko. Zkusil jsem se tedy vrátit k silnici a zastavit nějaké projíždějící auto. Vzal jsem si nejviditelnější oblečení, co jsem v autě měl, a vyrazil. Čekal jsem tam hodiny, na chvíli jsem se vrátil ohřát do auta a pak zase zpět v naději, že přijede nějaké auto. Takto se to několikrát opakovalo. Seděl jsem u silnice a naděje mě pomalu opouštěla, stejně tak energie. Neměl jsem už dále sílu vzdorovat, už mi bylo všechno jedno a pomalu jsem usínal, až jsem usnul úplně. Vše zahalila tma.
„Vstávej, chlape, vstávej!“ řekl neznámý muž a cloumal se mnou. „Teď už jsi v bezpečí.“
Otevřel jsem oči a cítil po dlouhé době teplo. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Byl jsem v cizím autě a vedle mě seděl neznámý muž. „Kde to jsem?“ zeptal jsem se.
„Jsi u mě v autě a já se jmenuju Ben. Máš velký štěstí, vždyť jsi mohl bejt už mrtvej. Co se ti proboha stalo?“
„Já nevím. Já vůbec nevím. Dostal jsem smyk a sjel na hranu toho srázu. Pak už si nic nepamatuju.“
„Teď už to bude dobrý, kámo. Zavolal jsem rangery. Za chvíli tu budou a vytáhnou tvoje auto.“
Povídali jsme si dále. Řekl mi, že bydlí v nejbližší vesnici a vracel se zrovna z trhu domů, když mě zahlédl ležet bezvládně vedle silnice. Mluvili jsme o životě a já si uvědomil, jaké jsem měl štěstí. Během tohoto dobrodružství jsem se o sobě dozvěděl spoustu věcí a poučil se, že si mám vážit svého života, protože člověk nikdy neví, co se může stát.

Žádné komentáře:

Okomentovat