6. prosince 2018

Odpusť, že to nedokážu - napsala Eliška Schovanková

Nedovedu se vůbec na nic soustředit. Nemohu usnout a tak sleduji na hodinách, jak minutu po minutě přibývá čas.
Dneska jsme s manželem byli za Františkem v nemocnici. Ještě večer ho převezli na jipku. Během odpoledne ochrnul na celé tělo, může hýbat jenom rukama. Ležel na nemocniční posteli a k jeho tělu bylo připojeno neuvěřitelné množství všelijakých kabelů a hadiček. Přístroje byly na pravé i levé straně postele. Pokojem se rozléhalo pípání.

František s námi mluvil, byl ale hodně unavený a každou chvíli usínal.
Lékař nám vysvětlil, že má velmi silné léky, proto si ani naši návštěvu nebude pamatovat. Řekl nám i diagnózu. Zánět míchy. Slyšeli jsme o této nemoci poprvé.
Jak to říkal ten doktor? „Je mladý, má šanci uzdravit se bez větších následků.“
Spínám ruce k modlitbě.
„Otče náš, který jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé, přijď království Tvé.“
Najednou mi před očima běží film. Vidím Františka v modrém svetříku a bílé krajkované zavinovačce. Vidím kudrnatého kluka, který je ve tváři ušmudlaný a pláče, že si zase odřel kolínko. Vidím ho, jak si hraje s malým plechovým náklaďákem a na korbě leží indián. „On umřel a má pohřeb, maminko.“ Za náklaďákem byly vyrovnané figurky cínových vojáčků po tátovi, coby pohřební průvod. Vidím ho u zápisu do školy a najednou, jak je z něj velký školák. Vidím ho na střední, potom na vysoké škole. Vidím svatbu, narození vnoučka a pak vnučky.
Modlím se dál. „Buď vůle Tvá....ale to nejde!!! Bože, Ty mě znáš! Víš, že tohle vyslovit nemůžu! Nejde mi to! Chci, aby se František uzdravil, ale jak mám vědět, jestli je to i Tvoje vůle?!“
Leží v nemocnici, upoután na lůžko, a je odkázaný na pomoc druhých lidí. Měl by si teď hrát se svými dětmi, vždyť Honzíkovi jsou tři a Vlastičce není ještě ani rok. Je strašná, tahle nejistota. Co bude dál?!
Křičím na Boha: „Nedokážu říct buď vůle Tvá"!!!
Najednou je takové ticho, že i tikot budíku zní jako zvon.
Stydím se, že jsem na Boha tolik křičela.
To můj strach, beznaděj a zoufalství křičelo. Hlavně ten strach.
Spínám ruce a vysílám k nebesům „svou“ modlitbu.
„Otče náš, prosím, uzdrav moje dítě, a odpusť, že to nedokážu. Amen."

Žádné komentáře:

Okomentovat