 |
| Jana Chaska Tomanová |
Odjela jsem malovat do přírody. Na místo s nádhernou energií.
Jaro ten rok bylo velmi šťavnaté. Zelenou lemovala žlutá. Bílá měla nádech růžové. Jarní sluníčko chtělo ukázat svoji hřejivou sílu, ale zima mu to ještě kazila ledovým větrem.
Moje práce vypadala přesně tak jako můj momentální život....
Vítr mi neustále bral plátno i stojan. Plátno chvílemi odnesl kamsi do bláta.....vzápětí se vše zase uklidnilo a já mohla malovat... Dílo bylo dokončeno.
Obraz pak visel asi půl roku v jedné kavárně...
"Haló, dobrý den, tady kavárna Za rohem. Máme pro vás peníze za obraz. Zastavte se! Ano, ten žlutý... myslím, že se jmenoval Jaro. Ne neznám, chodila sem asi čtrnáct dní na kafe... prohlížela si obrazy.. .pak položila peníze na pult a obraz si odnesla."
"Hmmm, škoda," povzdechla jsem si, "škoda, že nepoznám majitele svého obrazu."
Bylo by hezké vědět, komu visí třeba v obýváku nad sedačkou.
Uběhl další rok. Skončila jsem ten den svoji práci. Vyšla před vrátka... a volá na mě sousedka od naproti, která tam jezdí už spoustu let na letní chalupu.
"Pojďte za mnou na kafíčko. Je tak krásně..."
"Dobrý den... no proč ne.."
Sedíme, povídáme o počasí, o životě.....
"A jak malujete ?"
"Jako jak... jak maluju?"
"Noo... myslím, kde berete inspiraci a tak....."
"Jak víte, že maluju?"
"Noo, já mám od vás jeden váš obraz.. mám ho tady na chalupě v obýváku nad sedačkou. Mám ho moc ráda, krásně mi tam září."
Docvaklo mi to.
"Pojďte se podívat.... ještě bych měla zájem o jeden."
Bylo mi v té chvíli neobyčejně krásně. Jak je ten vesmír moudrý, říkala jsem si. A jak některé věci, které hledáme, máme tak blízko sebe.
