 |
| Foto: Satya |
Je to proto, že často v těch nejdokonalejších strojích, určených pro rozlehlé stepi a pouště, vozí načančané maminky děti po Praze do školky a sebe po kafíčkách. A já mám dojem, že slyším zoufalé kvílení strojů, trpících omezeními silnic, předpisů a nedostatkem dobrodružství.
Naše Míca je skromný, ale výkonný terénní automobil.
Jen odborník pozná podvozek Pajera, ale její duše zpívá radostí tažných ptáků a její zredukovaná rychlostní skříň skrývá dunivé vrčení buldozeru.
Kdyby se čtyřkolky sešly u ohně na pokec, musela by naše Míca mlčet, aby neztrapnila kamarády.
Proto jsem v lázních v Jermuku v Arménii odmítl nabídku jednoho z mnoha řidičů nabušených teréňáků na výlet k horkým pramenům. Jen jsem se usmál, a na procházce po kolonádě dokonce uvažoval, že než vyrazím, že se s nimi o těch 15 000 dramů vsadím.
No, ještěže jsem to neudělal.
Oni mi říkali, že cesta je příkrá, oni mě varovali, že jsou tam obrovské balvany.
A najednou jsem byl uprostřed toho všeho. Míca ve velmi ostrém sklonu balancovala na třech kamenec, a já jsem se modlil, aby nesklouzla některou ze zranitelných částí na některý další balvan.
Proti mně se vynořil jeden z megateréňáků. Museli jsme se minout a já jsem
pak za řidičova ukazování a povzbuzování Mícu mezi balvany otočil a vrátil se.
Je to tak. Náš vůz má prostě své limity. Obrovské pneumatiky se špunty mají někdy své opodstatnění a riskovat nehodu 7000 km od domova byl furiantský nesmysl.
Omluvil jsem se Míce, přijal ocenění za pokoru od mé ženy a auto nechal nad srázem.
K horkým pramenům jsme došli pěšky.
Muži, chcete vědět, jak jsem to dokázal? Jak jsem dokázal před cizím řidičem přiznat porážku?
Prostě jsem si řekl: Jasně, že by to Míca zvládla, ale máme před sebou ještě 13000 km a spoustu jiných dobrodružství, tak tohle mohu oželet.
Jestli to byl projev pokory nevím, ale v Arménii to bylo poslední dobrodružství, a pak jsme jeli do Íránu.
http://yakovo.blog.cz
