17. října 2018

Vysoká škola v Motole - napsala Pavlína Šelbická

No konečně! Celej rok čekám, kdy přijde zase ten den, kdy nabydu pocitu, že mi ten 5 let vydřenej vysokoškolskej titul k něčemu je. 

Vstoupim se staženym krkem do čekárny s nápisem „Endokrinologie a nukleární medicína“ a jako každej rok s prvním nádechem zdejšího vzduchu málem vrhnu snídani. Ale tý by byla škoda, žejo. Dobrý, hlavně klid. Je to jen rutina. Seš v pohodě. Zdravotně. Psychicky teda nejsi v pohodě vůbec, ale koho to tady zajímá?  K nemocnicím nemam nijak negativní vztah, dost mi pomohli, měla jsem dycky kliku na sestry, doktory, spolupacienty i na měkkost nemocničních polštářů.
Jak vejdu do nemocniční budovy, pociťuju spíš vděk, nostalgii, a tak trochu musim rozmrkat slzy v očích. To prostě proto, že jsem tak ráda, že to je celý už za mnou.
„Magistra Šelbická, prosím!“ 
No zaplaťpánbů, je to tu, dočkala jsem se! Natáhněte červenej koberec, rozezvučte fanfáry, MAGISTRA vstupuje na sono! Nikdy jindy jsem totiž v reálným životě ten titul nepoužila. Vstanu a moudrým, vysokoškolským krokem vstoupím do temný místnosti k doktorovi Hádkovi. Jako dycky má zažloutlej doktorskej vohoz, když si sedne, rozšklebí se mu knoflíky na košili a ukáže mi nevědomky svý „mišeliny“. 
„Tak co, jak se máte?“ zeptá se mě a podává mi ruku. 
No, kamaráde, jak bych se měla, posledních 24 hodin myslim jen na tebe. Abys mi řek, že je to sono krásně čistý, já tu nechám ten kámen, co mi spadne ze srdce a půjdu, odkud jsem přišla.
„Dobře, děkuju, a vy?“
No jo, přeci jen jsem slušně vychovaná!
Doktor mi rejdí po těle sonografem a já bych ho nejradši chytla pod krkem, aby už sakra řek, co tam vidí a nevidí.
„Nemusíte se bát! Máte to krásně zajizvený, navíc, Vy jste neriziková.“
No, to to trvalo!!!
„Díky, to… To mi dlouho žádnej chlap neřek.“
Vtip zahojí všechno, ne? Stoupám si, utírám si z kůže ten lubrikační gel, nebo co to je za sajrajt. 
„Chcete napsat nový léky?“ ptá se zpoza umatlanejch brejlí.
„No... ještě mám pár platíček…“
Lovim v paměti obraz svýho šuplíku v nočnim stolku, kde mam léky a…no spoustu dalších věcí. Obsah nočního stolku asi nebudem rozmazávat. 
„Víte co! Já Vám ho napíšu! Co kdyby vybouchla továrna!? Při vaší diagnóze byste vydržela naživu tak… půl roku. A co Vám budu povídat, ty poslední měsíce by nebyly nic moc.“
Doprdele. Doktore, ty asi vůbec nevíš, s kym mluvíš! Jakou mam fantazii i bez těhle keců! Fakt dík! 
„Tak dobře.“
Polknu tak na sucho, že bych si lokla snad i toho gelu. 
„Ale né! To si tak neberte. Vám by krásně pomalu vypínal mozek. Takže byste usínala a usínala, až byste se jednoho dne neprobudila. Krásná smrt! No ale kdyby náhodou, přeci jen, byl třeba blackout! Tak si sežeňte ovce. Ovčí orgán vás zachrání. Teda… samozřejmě uplně nejlepší by byl lidskej. Vono to stejně tak dopadne! Že se lidi budou jíst navzájem. Tak snad lepší, aby to vaši přátelé nevěděli, že si na nich dyžtak smlsnete, co?“
A propadne v hurónskej smích.
Nejsem náhodou na patologii? Jsem si celkem jistá, že u výtahu na tý tabuli byla o 2 patra níž!
Doktor mi podá papír s receptem a slavnostně praví: „Tak zas za rok! Nashle!“ 
„Dě—děkuju. Nashledanou…“
Vysokoškolskej titul jsem si obohatila o kurz prežití a alternativní medicína mi nikdy nebyla blíž, než teď, na půdě fakultní nemocnice. Dejte mi okamžitě nějaký prášky na uklidnění.

Žádné komentáře:

Okomentovat