15. října 2018

Moje cesta balonem alias velké překvapení - napsal Jan Smrčka

Dostali jste někdy špatný dárek? Nemyslím, že se něco kazilo, poškodilo nebo bylo rozbité. Něco, co jste nechtěli a tudíž si s tím nevíte rady. Já jsem dostal jako dárek let balonem. Myslel jsem, že se mně chtějí zbavit. Přemýšlel jsem, co jsem komu udělal. Proč jsem znelíbil...

"Tatí, ty si hroznej! My se snažíme a ty si nemožnej.," dozvěděl jsem se od dětí.
"Karle, já tě nepoznávám," na to manželka.
Ani ostatní nechápali, proč já nechápu. Pro mně to byl trest, rána do zad. Nemám rád výšky, adrenalín, exhibice ... touží po klidu, pohodě, přírodě, přátelích. Copak to nevědí?! Je to podraz a basta. Zkažená oslava, den. Prostě propadák. Jdu se z toho vyspat.

Chodili okolo mně po špičkách, ale všichni jsme věděli, že čekají jak se vše vyvine. Doufal jsem, že ty parchanti, kteří s tím létáním živí, zkrachují. Zavolal jsem jim. Měli spoustu řečí o tom, že se obávám zbytečně, že budu spokojený a tak podobně.
 
To odpoledne jsem vyrazil na místo vzletu a smečka Hujerů se mnou. Pilot nás přivítal spolu s dalšími obětmi. Ty dokonce vypadaly, že se dokonce těší. Moje city k tomuto druhu dopravy nebo zábavy byly zjevné.
Vyndali jsme z vozíku proutěný koš s nádržemi na plyn a hořák, který vydával ohlušující řev a to jej jen zkoušeli. Potom vytáhli batoh, z něj vysoukali hrozně dlouhou stuhu látky. Teď mně to začalo zajímat. Manželka do mně šťouchla: "Kájo, tak už se usměj a nedělej ostudu."
Ušklíbl jsem se. Pilot mezi tím vše spojil a pustil ventilátor, vháněl jím vzduch do toho látkového pytle naprosto neuvěřitelných rozměrů. Spustil jekot těch hořáků a balon dostal známé tvary.
Nastoupili jsme do koše. Necítil jsem se moc dobře. Koš vypadal jako dobrá dekorace. Proutí přece není materiál 3. tisíciletí, naleštěné hořáky to moc nevylepšily. Pár skromných přístrojů na mně také neudělalo dojem. 
 "Vy se kochejte, já jsem tu od toho, abych se bál," řekl pilot.
Ani jsem si neuvědomil, že jsme vzlétli. Byli jsme nad korunami stromů a stoupali výš a výš. Byl jsem plný obav, čekal jsem hrůzu z výšky. Nic takového se nedostavilo. Měl jsem teď být přece polomrtvý strachy. Cítil jsem se trochu podveden, ale bylo složité najít viníka, když jsem jím já sám... Trochu jsem bál, to ano, ale rozhodl jsem se to dál neřešit. Po dalších minutách jsem dokonce musel připustit, že mne ovládají endorfiny.
Nedá se vyvrátit, že je mi dobře. Nemyslím na koš, vnímám okolí, pilot nám ukazuje Říp, Ještěd a další hory v dohledu, obce a vysvětluje jaké budovy tvoří hrad Karlštejn. Dozvíme se něco i o místních vinicích. Všímáme si srnek, zajíců, divočáků, krav, ovcí a další zvěř. Čas plyne tak, že si to vůbec neuvědomuji.
"Ahoj, nazdar," volají na nás lidé.
"Ahoj, nazdar," odpovídáme.
Obavy odplouvají a já jsem dokonce nadšen!
Vzpomínám si na slova pilota: "Vy se kochejte, já jsem tu od toho, abych se bál."
A tak se opravdu kochám. Je příjemné se svěřit někomu do péče.
Pilot nás připravuje na přistání, měkce dosedáme. Tohle byla hodina? No jo. Kontroluji hodinky, je to tak. Ke svému překvapení se radostně zapojuji do balení balonu. Dorazila početná skupina rodin ostatních pasažérů. Ti moji si mně našli a diví se té proměně.
Vše končí křtem. Nyní jako čerství vzduchoplavci si povídáme o létání, o balonech. Nakonec se loučíme jako staří přátelé. Strávili jsme příjemně 3 a půl hodiny a našli nové známé.

Ještě mně čeká jedna věc. Uspořádám oslavu. Náhradní za ty narozeniny. Omluvím se, poděkuji a užiju si to.

Žádné komentáře:

Okomentovat