Lochna, lokálka, courák. Tímhle starým houkajícím jednovláčkem jsem jezdila čtyři roky na gymnázium. Myslím, že ji vyrobili hned po válce, ale byla stále krásná. Všechno mělo patinu. Venkovní stěny měla natřené červenou až bordovou barvou, okna byla žlutě olemovaná, popsána byla stříbrnými číslicemi, při brždění krásně skřípala kola a siréna táhle houkala. Vedly do ní tři vysoko posazené schůdky, takže vzít si úzkou dámskou sukni znamenalo odhalit nožky až k zadnici.
Stěny uvnitř vagónu obložily nalakovaným světlým dřevem. Sedačky, tady spíš lavice, byly z téhož materiálu a krásně zakřivené, takže se v nich nekroutila záda. Ale skvěle po nich klouzala zadnice. Vždycky jsme se botami zapřeli o kraj protilehlé sedačky. U dveří svítila červeno-žlutá záchranná brzda a okna se otevírala a zavírala díky podvlečenému koženému jazyku.
V téhle lokálce byly malé stolečky, jejichž deska se musela nadzvednout a podepřít dřevěným trojúhelníkem. Motor vrněl nebo v kopci silně poklepával jako traktor. Mé vzpomínky na ní voní dřevem a naftou.
