19. září 2018

Těžký úděl koně - napsala Monika Řeháčková

Au. Prohnu se v zádech. Sedí jako balvan, krátké tlusté nohy na mých bocích. Skloním hlavu, abych si protáhl ztuhlý hřbet, a do nozder mě zašimrají stébla trávy. Ta vůně. Spatřím šťavnatou pampelišku a udělám pár kroků. Cosi mě škubne v hubě, přilepím uši zlostně k hlavě a vyfrknu. Přichází další dvounožec a opře se o hrazení. Tady už sranda končí.
Otěže zkrátit. Krokem vchod. Nejdu. Sakra, tak ho pořádně pobídni. Nohy mě zalechtají na žebrech. Nejdu. Dělá si z tebe srandu, copak to nevidíš? Kopne mě a železo mi bolestivě zvedne koutky. Rozejdu se a stále myslím na pampelišku.
Poslušně klušu stále dokola, po pěti kolečkách se mi motá hlava, a co je za hrazením, se rozpíjí. Šedesát kroků než oběhnu jízdárnu. Kolikrát ji obkroužím? Postupně se uvolňuji, kroky se prodlužují, krk nesu lehčeji a cítím vítr čechrat mi hřívu. Náhle zaúpím, prudce do mě dosedne, a já vztekle švihnu ocasem. Co děláš? To nevidíš, že ho to bolí? Počítej si, na jedna nahoru, na dva dosedni. Raz. Dva. Raz. Dva. Rytmus mě uklidňuje a svět je zase hezčí. Copak mi dnes přichystají k večeři?
Dej mu volno a deset minut ho povoď. Tahle slova už znám, tlak v hubě povolí a já se můžu jen tak plácat. Mířím k pampelišce a zakousnu se. Pro dnešek mám odpracováno.