23. září 2018

Napospas divočině - napsala Monika Řeháčková

Ten zvuk. Hrdelní hluboké vrčení a vteřiny, co trvaly snad hodiny. Naberu si lžíci polévky Tom Yam a orosím se až na zátylku. Zčásti proto, že jsem to přehnala s chilli a zčásti při vzpomínce, co se skrývalo ve křoví...

Jasně, pohodová 10km procházka – díky ti, Lonely Planet! Osočovat se na zmuchlanou knížku nemá cenu, my jsme ti, co se vypravili do malajské džungle jak na výlet do Stromovky.
Od rána bylo krásně.
Fotím si přerostlý červený květ jakoby posetý bílými krupičkami. Vašek se zastavuje a ukazuje na planinu, po které se cosi pohybuje. Tapír? Značení je špatně čitelné, je znát, že trasa je málo frekventovaná, v jednu chvíli nám dokonce cestu přehradí strom tak široký, že ho ani nepřelezeme. Obcházíme ho a ztrácíme se. Tropický les je hustý a neproniknutelný, když se z cesty vzdálíme 10 kroků, už ji nemůžeme najít. Naštěstí nás vede řeka, nelze ji přeslechnout ani přehlédnout. Neustále někam šplháme a sjíždíme kopce po zadku. Začínám cítit vnitřní nervozitu a únavu. Navíc jsem celá propocená a v lahvi mám tak deci vody. Stihneme to do tmy? Vleču se a ostentativně dávám Vaškovi najevo, jak nemůžu a že by mohl být trochu gentleman a zvolnit. Ten však bojuje s vlastní nervozitou a naopak zrychluje. Přestože stmívat se nemá ještě více jak hodinu, světla ubývá. Zlatavý kotouč je níž a jak paprsky slábnou, přestávají pronikat skrz koruny stromů. S blížícím se večerem prales tichne, k životu přicházejí jiní tvorové a ti denní si hledají úkryt.
Najednou se Vašek zarazí, jakoby se mu zjevil v cestě duch. Z křoví ani ne metr od nás se ozývá vrčení. Zvuk je zlověstný, hrdelní, pochybuji o tom, že ho kdy někdo slyšel a přežil. Nejsem schopná přemýšlet, ten ďábelský hluk mi vyplnil celou hlavu. Zhluboka se nadechnu a opět vydechnu. Soustřeď se, sakra. Jen půlkrok dopředu, a to něco po nás skočí. Hodinky přestaly ukrajovat čas, jsme tu jen my a hluboké vrčení. Zkouším přemýšlet, napůl ochromená děsem. Jsme odkázáni na rozhodnutí neznámé šelmy. Je v právu, my narušili její teritorium. Chce zaútočit, nebo je tak překvapená jako my? Nemůžeme dopředu a nemůžeme se k ní otočit zády. To se to zvíře nepotřebuje ani nadechnout? Šelma se nám vysmívá a nedopřeje ani vteřinu ticha. Vašek mi šeptá, že až po nás skočí, zadrží ji a ukazuje mi, kam mám běžet. Za variantu to nepovažuji. Navíc, při představě úniku mi přeběhne po tváři lehký úsměv, na tu kládu, kam ukazuje, nikdy nevyšplhám. Vidím samu sebe jako postavu z animáče, co pořád dokola sjíždí z kmene a kočka se jí směje. Hm, smysl pro humor mě neopustil, aspoň jsem už schopná uvažovat. Co budeme dělat? No, před medvědem máš dělat velkýho. Nebo mrtvýho? To brzo nebudeme muset předstírat. Vyměníme si pár dalších tichých slov a rozhodneme se. Shýbneme se pro kameny a klacek. Křičíme a bušíme do stromů okolo. Jestli na mě ještě sletí had, asi mě klepne. Najednou se tráva zavlní, šelma se prosmýkne kolem, zatajím dech, a běží dolů k řece. Za ní dvě mláďata. Jasně vidím leopardí tetování.
Pane bože! Dáme se do běhu a veškerá únava je tatam. Prodíráme se křovím cesta necesta, vybíháme kopce jak na Velké kunratické. Adrenalin stříká ze všech pórů, po předchozí únavě nejsou ani památky. Na moment zastavíme a za námi zapraská křoví. Zakřičíme, kameny a klacky stále v ruce. Leopardice vyskočí z trávy a pospíchá neslyšně do svahu. Učí mladé lovit? Ještě zrychlíme. Na dohled visí zchátralý mostek. Hypnotizuji ho a skutečně se přibližuje. Už jen kousek. Deset metrů. Jsme tam. Jako zjevení, na planině u řeky, stojí bílý zděný domek správy parku. Nikdo tu nežije, ale místo je nasáklé lidským pachem. Sem z džungle nic nepřijde. Nepotřebuji pít, nepotřebuji jíst, nevadí mi, že noc přečkám na betonovém plácku. Za ten kus civilizace jsem vděčná a nečiním žádné pokusy dostat se dále, natož zpátky do pralesa. Vašek se na rozdíl ode mě nevzdává, chce spát ve vlastní, i když pronajaté, posteli. Štěstěna se k nám konečně otáčí čelem a řeka se rozvlní projíždějící loďkou. Vašek máchá rukama a volá. Řeč peněz už dorazila i k domorodcům kmene Orang Asli, ani ne patnáctiletý rybář nás zaváží do vesnice.
Nechápu, že po tom všem tady sedím a vychutnávám si Tom Yam.

Žádné komentáře:

Okomentovat