To šílenství ve vysvětlování a odsuzování srpnové ruské invaze roku 1968 odmítám prožívat. Byla to krutost, neshazuji to, ale nežiju tím. Mám své vlastní malé PTSD.V červnu 1991 jsem vyrazila s rodinou na dovolenou do tehdejší Jugoslávie do městečka Novigrad na poloostrově Istrie. Já, manžel, sedmiletá dcera a jedenáctiletý syn.
Bezva dovolená, pohoda, jen sem tam poletovaly stíhačky. Asi je někde v okolí vojenské letiště, odhadovala jsem, protože jako dítě jsem bydlela blízko Hradce Králové, kde letiště je, a randál stíhaček byl nezajímavou kulisou mého dětství.
Z nějakého důvodu jsme se rozhodli ukončit dovolenou už v pátek ráno. Sbalili jsme se a vyrazili, ale z cesty na Koper nás policie odklonila a na dálnici Postojná – Ljublana jsme se dostali jinudy. Jelo s námi docela dost aut. Cesta ubíhala, blížili jsme se k Ljublani a za pár kilometrů jsme měli vjet na ljublaňský městský okruh. Jenže, uprostřed dálnice stály vojenské tanky a auta začala tvořit kolonu! Okamžitě jsem nasměrovala manžela na odbočku do města.
Prokličkovali jsme vedle tanků a vojáků a já hledala trasu přes centrum Ljublaně směr Celje, Maribor a Rakousko. Projížděli jsme městem, které bylo plné lidí. A pak jsme uviděli převrácenou tramvaj s vytlučenými okny! A spoustu rozvášněných osob a policii a vojáky. „Pryč!“ zavelela jsem, „doleva!“ Dostali jsme se na cestu, která nás měla vyvést z centra, ale bohužel, byla zatarasená další tramvají.
Skejsneme v cizí zemi, kde, proboha, probíhá co? Válka? Revoluce? Převrat?
A pak jsem v zrcátku uviděla vojáka se samopalem a opaskem navěšených granátů. Vystoupila jsem a postavila se mu do cesty s mapou v ruce. Co dělal můj manžel, mi tenkrát bylo úplně jedno.
„Prosím, mám tu děti. Potřebujeme projet Ljublanu směr Vir, Celje, Austria. Můžete mi pomoci?“
Voják vzal mapu do ruky a opakoval po mně. „Vir, Celje?“ Kývla jsem.
Vrátil mi mapu a poručil. „Sedi tam,“ ukázal k dětem dozadu, sedl si dopředu, samopal strčil mezi nohy a manželovi poručil: „Pojdi!“ Jeli jsme přes pozemek nějakého výrobního závodu, projeli děravým plotem, po silnicích a trávnících, sídlištěm, po mostě nad městským okruhem, no prostě, někudy. A pak přišlo „Stop!“ a „Hvala.“ Vystoupil, ukázal rukou ve směru jízdy, řekl „Celje,“, usmál se a zmizel v davu vojáků, kteří ho s překvapením vítali. Byli jsme přesně tam, kde jsme potřebovali být. A on … zřejmě taky.
Pokračovali jsme k Celje; tenkrát to byl konec dálnice z Mariboru. Teprve od výběrčího mýtného v Celje jsme se dozvěděli, že Jugoslávie se rozpadá, že Bělehradské vojenské velení nařídilo stíhačkám létat nad celou zemí, a také, případně, střílet. Stavějí se barikády, jsou zavřené hraniční přechody. Byl sám vyděšený a řekl památnou větu, které dodnes nerozumíme ani já, ani manžel. „Srb na nás přijde od Austrii!“ Bělehradský Srb přijde od Rakouska? Co je to za blbost?
Poradil nám, abychom nejezdili na Maribor, kde jsou na dálnici kolony aut. Slyšel prý v rádiu, že tam stíhačky po těchto autech pálili. Řekl nám, abychom jeli na Titovo Velenje a někde tam se dostali do Rakouska.
Dojeli jsme do onoho Titova Velenje a pokračovali dál přes nějaký kopec vysoký 1300 metrů. Cesta plná velkých kamenů, hlubokého bahna po nočním dešti a do toho bahna jsem zapadli. Nikde nikdo! Ale během deseti minut jsme uslyšeli řev motoru a proti nám vyjel traktor. Dva milý chlápci nás s úsměvem vytáhli, popřáli nám šťastnou cestu a my pokračovali dál. Jen manžel přišel o ponožky. Zabahněné sandály vypral v potoce, ponožky vyhodil. Po pár kilometrech jsme narazili na novou asfaltku s cedulí Črni Kal a po chvíli na ukazatel hraničního přechodu. Hurá!
Bohužel jsme se do Rakouska nedostali. U odbočky na přechod stáli ozbrojení vojáci a posílali nás pryč. Nejhorší bylo, že na ten přechod jsme viděli! Nervy začali pracovat, mně se úplně odkrvily ruce, cloumal se mnou třes a mého muže popadl amok. Prostě vojákovi odporoval a ten nám strčil samopal do okýnka.
V té chvíli mi došlo, že dva chlapi proti sobě, to je nebezpečná kombinace. Takhle totiž vznikají bitky na pískovišti, v hospodě a války mezi státy! Strach byl pryč a mnou cloumal vztek! Děti za zády a ti dva kohouti se tu hašteří? Poprvé v životě jsem na svého manžela musela před dětmi i tím vojákem zařvat! Oba v té chvíli pochopili, že ječící žena je nebezpečná saň! Voják odstoupil a manžel vyrazil směrem od přechodu. V autě bylo ticho. Projeli jsme městečkem Ravne pod Koroškem, ovšem po dvou kilometrech za ním nás zastavily betonové zátarasy. Co teď?
Mimochodem, na ten přechod jsme nemohli proto, že velitel přechodu, Bělehradský Srb, začal střílet do rebelujících slovinských podřízených. Tenkrát tam zůstali snad tři mrtví a pro ostatní těžce zraněné tam na vlastní nebezpečí pronikli rakouští zdravotníci s rakouskými celníky. Jenže tohle jsme nevěděli.
Vrátily jsme se tedy do Ravne, zaparkovali na nějakém parkovišti za náměstím a začali hledat v kufru zbylé jídlo. Jak jsme se s manželem vrtali v zavazadlech, uslyšeli jsme mužský hlas. Za námi stál starý štíhlý pán, který se nás slovinsky ptal. „Čekoslovakia?“ Nakonec jsme se dozvěděli, že tento pán se po válce jako mladý vyučil ve Zlíně ve strojírenském závodě a my se mu svěřili s našimi potížemi. Řekl nám, ať počkáme a odešel.
Asi za půl hodiny se vrátil a zavedl nás do hotelu na konci parkoviště. Představil nám majitele hotelu, který nám pomůže a on se s milým úsměvem rozloučil.
Ubytovali nás v pokoji pro tři osoby a pan majitel nás pohostil výborným skopovým gulášem. Děti se najedly a šli spát. Odešla jsem je uložit. Když jsem jim dávala pusu na dobrou noc, zeptal se mě můj jedenáctiletý syn: „Mami, přežijeme to? Uvidím ještě kamarády?“ Zatrnulo ve mně. Na tohle se dospělý nezeptá, ale dětská upřímnost vás dostane. Pohladila jsem ho, beze slova kývla, přikryla dekou a šla dolů.
Ještě jsme s majitelem hotelu chvíli zůstali. Dokonce mi nabídl, ať si zatelefonuji domů a dám vědět naší určitě vyděšené rodině. Zatelefonovala jsem do práce k mé matce, aby k ní došli a jí vyřídili, že jsme v pořádku a asi zítra, tedy v sobotu, se vrátíme. Pak jsme se mu omluvili, že jugoslávských dinárů máme málo. Majitel hotelu nad tím mávnul rukou a řekl nám, že v roce 1968 v srpnu zažil u nás v Československu ve Zlatých Moravcích ruskou invazi.
Proč u nás byl si už nepamatuji, ale hodní Slováci ho ubytovali, nakrmili a pomohli mu odjet do Slovinska. A on má teď možnost pomoci v nouzi nám, prostě se revanžovat. A také to udělal. Druhý den ráno totiž přišel a při snídani nám řekl, že mluvil se starostou blízké obce Mežica, kde je pracovní přechod do Rakouska. A tento starosta dohodl s rakouskými celníky, že přesně v poledne pustí do Rakouska nás, jednu zbloudilou rodinu Čechoslováků.
Tak tohle jsme nečekali!
Sbalili jsme se, dostali jídlo na cestu, rozloučili se, já slíbila, že pošlu pohled, až dorazíme domů, a rozjeli se do Mežice. Zahnuli jsme na přechod a přesně ve dvanáct v poledne jsme stáli před dřevěnou závorou. Pan starosta Mežice nám odemknul, my projeli, poděkovali, on nám zamával a zase závoru zamknul. Jeli jsme asi 300 metrů, minuli listnatý lesík, cesta zahýbala za něj a tam stála rakouská závora a budova celnice. U závory čekala mladá žena v uniformě. „Guten Tag, passkontrole,“ řekla, my jí dali pasy, ona je zkontrolovala, vrátila a otevřela bránu. Poděkovali jsme, zamávali a sjeli po cestě z malého kopečku. Stromy se rozestoupily a my se dívali do krajiny, kde vedle cesty byly zaparkované rakouské vojenské jednotky. Tanky, transportéry, vojáci! Připraveni k boji!
Cesta pak již probíhala v klidu. Doma jsme byli v sobotu přesně na Večerníčka.
Mí rodiče byli velmi překvapení tím, že jsme tak brzy doma.
Matčina kolegyně jim totiž až sobotu v poledne přišla říct, že nás zadrželi Rakušáci a nechtějí nás pustit domů.
Náhoda, shody okolností? Osud? Zásah z hůry?
Podivné, že.
Tolik náhod najednou, tolik lidí, co nám nezištně pomohli jen tak, nebo měli pocit, že mohou konečně někomu v tísni vrátil pomoc, kterou kdysi sami dostali.
A to děsivé?
Člověk zabíjí člověka. Proč? Kvůli území, majetku, penězům, náboženství, politice, výhodě nebo prostě jen pro zábavu. Hovadiny, hovadiny, hovadiny!
Přežili jsme. Všichni čtyři. Každý s jinou jizvou na duši.
Navždy.
Na válku se nedá zapomenout
