14. května 2018

Sedlákovi koně - napsal Ondřej Malina

„No dej si, zasloužíš si to.“ Koňské zuby se zprvu váhavě zakousnou. Ale pak už jablko spokojeně přežvykují.
Při doteku hnědák ještě ucukne. „No, no, to byla střelba v dálce,“ uklidňuje vojín Klečka hlavně sebe.
Doma v Čechách býval sedlákem. Jeho koně byly ty nejlepší v širokém okolí. Dokázaly odtáhnout celé tuny nákladu. To věděl i Leutnant Pařízek když je zabavoval pro armádní účely.
„Budou dobře sloužit císaři ke cti a tahat náklad v trentinských pevnostech.“
 Když páni v uniformě odváděli koně, Klečka zuřil. Ještě se bezmocně díval, jak postavy mizí na polní cestě nad vsí, pak ale zamáčkl slzu a vyběhl ze statku. Dobíhá oficíry a podepisuje rychle papíry. Nechal se naverbovat s nimi.

Teď vzpomíná, co nábojů a proviantu spolu natahali do Lusernu. Koně jsou sedření a unavení, ale jejich pán jim tiše šeptá do ucha. Granáty sviští vzduchem. Jsou čím dál blíž. Zem se třese. Prach ze stropu konírny se mísí se slámou. Najednou s hřmotem dopadne střela na dělostřeleckou věž nad nimi. Další a další střely ulamují kusy železobetonu.
Klečkovi píská v uších, ale táhne koně ven. Tady zůstat nemohou. Zvířata se ze všech sil vzpínají. V očích mají děs. Ržání a křik vojáků zaniká v bouři výbuchů. Musí koně dostat do bezpečí. Jde směrem, kde tuší ocelové dveře do podzemí. V tunelu jim bude dobře. Najednou se mu otěže vysmeknou.
„Zatraceně neblázněte,“ udělá krok za nimi. Ale najednou klesne jak podťatý.
S hvizdem ho k zemi poslal nepřátelský šrapnel.
Kolem pobíhají vojáci. A jeho koně mizí v mlze.

Žádné komentáře:

Okomentovat