„No dej si, zasloužíš si to.“ Koňské zuby se zprvu váhavě zakousnou. Ale pak už jablko spokojeně přežvykují.
Při doteku hnědák ještě ucukne. „No, no, to byla střelba v dálce,“ uklidňuje vojín Klečka hlavně sebe.
Doma v Čechách býval sedlákem. Jeho koně byly ty nejlepší v širokém okolí. Dokázaly odtáhnout celé tuny nákladu. To věděl i Leutnant Pařízek když je zabavoval pro armádní účely.
„Budou dobře sloužit císaři ke cti a tahat náklad v trentinských pevnostech.“
Když páni v uniformě odváděli koně, Klečka zuřil. Ještě se bezmocně díval, jak postavy mizí na polní cestě nad vsí, pak ale zamáčkl slzu a vyběhl ze statku. Dobíhá oficíry a podepisuje rychle papíry. Nechal se naverbovat s nimi.
Teď vzpomíná, co nábojů a proviantu spolu natahali do Lusernu. Koně jsou sedření a unavení, ale jejich pán jim tiše šeptá do ucha. Granáty sviští vzduchem. Jsou čím dál blíž. Zem se třese. Prach ze stropu konírny se mísí se slámou. Najednou s hřmotem dopadne střela na dělostřeleckou věž nad nimi. Další a další střely ulamují kusy železobetonu.
Klečkovi píská v uších, ale táhne koně ven. Tady zůstat nemohou. Zvířata se ze všech sil vzpínají. V očích mají děs. Ržání a křik vojáků zaniká v bouři výbuchů. Musí koně dostat do bezpečí. Jde směrem, kde tuší ocelové dveře do podzemí. V tunelu jim bude dobře. Najednou se mu otěže vysmeknou.
„Zatraceně neblázněte,“ udělá krok za nimi. Ale najednou klesne jak podťatý.
S hvizdem ho k zemi poslal nepřátelský šrapnel.
Kolem pobíhají vojáci. A jeho koně mizí v mlze.
Stránky autora: https://malinaondra.tumblr.com/