„Moždíře, které vidíte po levé straně, sem byly přemístěny po roce…“ Michal s obličejem stočeným v mimořádně znuděnou grimasu pozoroval otce, kterému v prostorách bývalé italské pevnosti zářily oči nadšením. Hltal každé slovo z trochu strojeného výkladu místního průvodce a nechápal, proč syn jeho nadšení pro historii nesdílí.Jediná horší věc než výlety s rodiči, byly výlety s rodiči po vojenských památkách. Michal měl rád auta se silnými motory, onlinovky a Markétu, která měla ze všech jeho spolužaček rozhodně největší… Trochu zasněně se opřel předloktím o zaprášenou hlaveň masivního děla.
Po posledním výstřelu rozvibroval pevnost dunivý otřes, když se levé strana opevnění nenávratně sesunula k zemi. Bylo v tom cosi tragicky definitivního, ale nic z toho už Michal neviděl.Větve jehličnanů ho šlehaly do tváří a rvaly kůži z už tak zakrvácených dlaní. Běžel strmým svahem a v nose ho pálil střelný prach, jakoby byl ke chřípí nenávratně přitavený. Běžel a nikdy se neotáčel, i když se mu v zádech obloha barvila dalšími a dalšími ohlušujícími výstřely. Běžel a za ním běžela smrt.
Byl nejhorším psancem v téhle válce. I poslední rekrut má za co bojovat, když ne za vlast a císaře, tak za své bratry ve zbrani. Jenže jeho druzi byli teď jeho největšími nepřáteli. Michal sám proti všem nebyl hrdina. Byl to zběh. Tahle válka nebyla pro lidi, kdo může hnát člověka proti člověku, i kdyby rozkazy zabalil do sebesladších slibů?
Byli jako ti psi zavření v ringu, hladověním a týráním nucení k agresi, dokud jeden druhému nerozerve hrdlo, aby vítěz do půl dne stejně zemřel vysílením. Byl zběh, zrádce a zbabělec. Ale radši bude tím největším slabochem v téhle válce, než aby na jeho dlaních ulpěly další životy.Nevěděl, jestli ho do kolen poslal výstřel spojence, či protivníka. Byl nepřátel všech. Padl na zem a odevzdanou tvář zabořil do úlomků větví. Lesem se místo jehličí táhl pach smrti. A zablácená košile na hrudi se barvila jeho horkou krví.
„Tak pojď už!“ S trhnutím odtáhl ruku z kovového rámu děla a hřbetem paže si protřel oči, které se jen těžko vracely do přítomnosti. Muzeum. Rodiče. Pitomá prohlídka. Mír…
Matka si juniora prohlížela s nesouhlasným vrtěním hlavou. „Michale… že ty zase myslíš na holky?“
