13. května 2018

Poručík Nebesář - napsala Katka Buriánková

Pevnost Lusern
Bojovat se začalo brzy poté, co Itálie vyhlásila válku Rakousko-Uhersku. 24. května 1915 před rozbřeskem zahájilo italské dělostřelectvo ostřelování a my jsme byli hned na ráně. Už předtím, než začal nepřítel pálit, jsem věděl, že naše pevnost Lusern, bude rozmetaná. Stála totiž na hraničním výběžku a tahle poloha zaručovala odstřelování ze tří směrů současně. Jsem ale velitel, nesmím dát obavy najevo, musím tu být pro posádku.
Jako kdybych se propadl do zlého snu, ze kterého nelze procitnout. Ve snu, kde je slyšet jen ohlušující rány.
A mezitím, než stihne dopadnout další střela, není člověku dopřáno ticho. Místo něj se chodbami rozléhá křik. Křik mé posádky. Musím rychle něco udělat, jinak tu v téhle betonové rakvi všichni chcípneme.
Hluk ze smršti střel přehlušilo dunivé puknutí betonu nad našimi hlavami a už jsme slyšeli, jak se sype masivní hmota pevnosti k zemi. To byla nejspíš jedna z dělostřeleckých věží, už nevím kolikátá. Musíme pryč. Ne neslyším vaše připomínky, všechny se pro mě staly bezvýznamné. Válka, co z války. Teď nezáleží na válce, teď musíme přežít. Musíme do bezpečí.
"Vyvěste bílou vlajku, hned!"

Žádné komentáře:

Okomentovat