30. dubna 2018

Matylda, Švédové a Stamichman - napsal Michal Gololobov

Matylda už týden přežívala v lese. Když vtrhli do vsi Švédové a rabovali, na co přišli, povedlo se jí s uzlíčkem, ve kterém měla všechny svoje poklady, i maminčin medailón, utéci do kopců. Byl konec června roku 1642 a peří z roztrhaných duchen létalo po návsi tolik, že to vypadalo, jako by v létě přišel sníh.
V kopcích nad Králíky bylo bezpečno. Veliký vykotlaný buk se jí teď měl stát útočitěm a novým domovem. Na okraji stromu to na zemi znělo dutě. Stačilo jen odhrnout trochu hlíny a Matylda nalezla plochý kámen.
Ze všech sil se snažila zjistit, co se pod ním ukrývá. Kousek po kousku se otevírala hlubina pod kamenem.
Nakonec kámen odsunula natolik, že se její štíhlé tělo mohlo prosmýknout do útrob ke kořenům, kde začínala podzemní chodba. Z dálky se ozývalo klepání, ťukání a bylo vidět i mihotání světla. Jsou to Švédi nebo kovkopové? Nebo se jen někdo snaží schovat stejně jako ona? Strach přemohla a pokračovala do útrob hory. A najednou před ní stojí permoník. Povídačky tedy nelhaly a opravdu pod horou přebývali skřítci a nakonec možná i Stamichman. Slyšela o něm mnoho, ale nikdo ho nikdá neviděl. Prý jako stařík, nebo i medvěd a nebo sluka se lidem zjevoval.
Permoník se usmál a jejich pohledy se setkaly. Byl umouněný až běda, ale obličej měl veselý a milý. S loučí, kterou jí do ruky dal, se jí do srdce vrátil pocit bezpečí. Svěřila se mu, jak ve vsi znovu nasněžilo, když Švédové rabovali. Vše, co si kdo chtěl schovat, tak nakonec i v zašitých duchnách našli.

Když se pořádně přihrbila, dalo se projít dál. Dlaně měla od krve a pálily jak čertisko.
 Vydali se na cestu chodbou do nitra hory a všechno mu přitom povykládala. O tom jak o maminku přišla, o tom jak potichu se ve chlévě skryla a než ji stihli najít, do kopců utekla.
Chodba se narovnala a stala se z jeskyně štolou s hromádkami lesklých kamínků. Až z nich zrak přecházel, když kolem nich loučí zasvítila. Odevšad bylo slyšet ťukání. Pidimužíků přibývalo.
Došli do ve skále vytesané místnůstky, které vévodila vprostřed veliká truhlice. V rohu seděl na kamenném lůžku stařík Stamichman. Z druhé strany byla štola uzamčená kamennými dveřmi. Otevřít šla jen hromovou holí. Matylda si všimla, že něco není v pořádku. Stamichman se mračil. Permoník Kolenovrz, který Matyldu do místnosti dovedl, jí vysvětlil který ďas to Stamichmana rozmrzutil. Hromovou hůl nechal před dveřmi. Poslal tedy výpravu tří prťavců, aby mu hůl donesli. Nevraceli se, už dlouho se nevraceli.
A v tom šramot za kamennými dveřmi. Už jsou tam. A holí se dveře otevírají. Překvapení Stamichmana bylo veliké. Nebyli to skřítci, ale zarostlý hubeňour v kovové přilnici. Držel hromovou hůl a vyjeveně zíral do Stamichmanových očí. Ten ale v mžiku mu hůl vytrhl a znovu ji pojal za svou. Matylda poznala jednoho z raubířů z cizáckého vojska. Začala do něj pěstičkami s pláčem bušit. Stamichman zahřímal velkým hněvem, dva spoutaní permoníci, které voják zajal křičeli pisklavými hlasy.Několik dalších vojáků se dobývalo do jeskyně plné pokladů. Nebohé skřítky, kteří se pro hůl vydali, spoutali a donutili je dveře otevřít. Třetího nechytili, pobíhal zmateně po hlubokém lese. Voják Matyldu udeřil a ona se lehounce jak pírko snášela k zemi. Zavadila o kámen na Stamichmanově holi a v kámen se proměnila. To Stamichmana rozlítilo. V očích mu zajiskřilo a s jeho zlostným zaříkáním se začaly kameny ze země zvedat.

Kdo má špatné úmysly,
kdo je špatný, nečistý,
kdo má krve plné ruce,
kdo má černé, tuhé srdce,
toho kámen v kámen ten,
holí touto proměněn.

V okamžení se vojáci začli drolit, a ve svých pózách zůstali přikováni. Místo očí drahokamy a z nehtů kousky slídy. I oni zkameněli. Ubohá Matylda nemohla být přivedena k životu. Její louč zhasla. Její tělo se stalo pevnou skálou, ve které uvnitř je maminčin medailon a hlava která nad ní čněla na věky dívá se smutně na skřítky a Stamichmana, kteří ji nedokázali ochránit. Od té doby je mocný kámen ze Stamichmanovy hole na sedm zámků a zaříkámí v truhle uzavřen.

A uprchlý skřítek hledá cestu domů do svých chodeb.
 

Žádné komentáře:

Okomentovat