14. března 2018

K rukám krále - napsala Diana Míčková

Milý Alexandře,
vím, že je to již dlouho, co jsem tě zanechala samotného v Pasargádách a krutě jsem se vysmála všem tvým skvělým plánům a velkým snům, pro které mi kdysi plálo srdce, tehdy, když jsme spolu chtěli dobýt svět, ale vím, že stále čekáš, že se vrátím, že ti zase podám ruku, že tě opět budu všude provázet, že budu mít oči jenom pro tebe, že se spolu opět budeme milovat pod hvězdami a vysmívat se všem poraženým.
Pamatuji si, když jsem si tě tehdy poprvé všimla. Tedy, abych byla přesná, nevšimla jsem si, tys na mě zavolal. Popravdě jsem se s tebou nechtěla vůbec zahazovat. Měla jsem tehdy slabost pro Attala, a u Chairóneie jsem tě sotva zaznamenala, i když mnozí vyzdvihovali tvé mládí a tvou odvahu.
A pak, když jsi Attala vyřídil, přestože ti ukázal ten zrádný dopis od Démosthéna, protože jsi mu nemohl prominout, že usiloval o tvé místo, vzpomínáš, co jsi mi tehdy řekl? Mladík sotva dvacetiletý, se zasněným úsměvem, hlavou plnou ideálů a s nakadeřenými vlasy, z nějakého ubohého státečku na hranici Řecka, jen stín svého kdysi slavného otce, jemuž ses chtěl podobat. Řekl jsi: „Jsi má. Patříš mi. S tebou půjdu, a podrobím si svět.“
Ne, ty jsi nebyl jen stínem svého otce. Tebe nešlo neuposlechnout. Šla jsem, šla jsem s tebou, protože všichni ostatní vždycky říkali: „Jsem tvůj. Buď má a budu tě milovat. Spolu můžeme získat vše.“ Avšak ty jsi nežádal, ty jsi neprosil, ty ses nikdy nesklonil. Pravda, neporoučel jsi – protože jsi nemusel. Protože tobě stačilo kývnout, a já šla. Nechtěla jsem, ale šla jsem. Ty jsi řekl, a všichni vždycky šli, s tebou nebo proti tobě, protože vůči tobě nebylo možné zůstat chladným. Tebe bylo možné pouze milovat nebo nenávidět. Byla jsem okouzlená. Přiznávám. A vidíš, kde jsme dnes? Tak řekni, kdo se směje naposled?
Vzpomínáš, jak jsme spolu strhli Théby? Jen chrám jsme nechali stát, a Pindarův dům, jinak celé město lehlo popelem, všechny jsme prodali do otroctví a tančili jsme spolu v záři hořících paláců na krví kluzkém kameni. A pak, když jsme dotančili, jsi stál v chrámu a hleděl na hořící město, a měl jsi v očích slzy, a tehdy jsem tě opravdu milovala. A pak jsme mířili do Persie. Do Persie! Překročili jsme Helléspontos jako ve starých bájích, a jeli spolu vstříc tvému osudu, jeli jsme spolu podrobit si svět.
Pro tebe jsem opustila i krále králů, protože co on byl proti tobě? Jeho říše se rozpadala, v jeho vojsku byli samí řečtí žoldnéři a jeho satrapové si dělali, co chtěli. Co bych já dělala na takovém místě? Všem, kdo se na to dívali, bylo jasné, že dříve nebo později jeho samotného i jeho slavnou říši čeká pád. Koneckonců, nic netrvá věčně. Nevzpomínáš na něj nyní? Nepřipadá ti nyní jako tvůj bratr, jako tvůj nejlepší přítel? Nakonec, nechal jsi mu vystrojit královský pohřeb a prohlásil ses jeho dědicem. Jak ušlechtilé gesto! Jak vypočítavá lest!
Říkali o tobě, že jsi byl lehkomyslný naivní snílek, snažící se dosáhnout nemožného. Říkali o tobě, že jsi byl protřelý vojevůdce a krutý šílenec, žijící v neustálém strachu. Jen ti, kteří tě znali tak dobře jako já, věděli, že jsi byl v srdci obojí. To se přece nevylučuje, že? Ale kdo tě znal tak dobře jako já? Nu, kdo? Řekl bys mi, že bys je spočítal na prstech jedné ruky, a já bych ti odpověděla, že nikdo tě neznal tak dobře jako já, nikdo z nich ti nestál tak blízko. Nikdo z nich ti nerozuměl. Já jsem ti rozuměla. Řekla bych proto, že jsem byla jako ty, ale to není pravda. Ty jsi byl jako já.
Při cestě do Persie před tebou většina měst dobrovolně kapitulovala. Ne ze strachu, ale proto, že jsi to byl ty. Vím to, byla jsem u toho. Mnozí před tebou otevřeli brány a sklonili své hlavy právě proto, že jsem tam byla s tebou. Kde bys byl beze mne?
Dáreios před tebou uprchl, zanechav ti napospas své poklady i své četné příbuzenstvo, a chtěl s tebou prostřednictvím poslů vyjednávat, ale ty jsi odmítl. Chtěl jsi, aby Peršan přišel sám. Aby sis ho prohlédl. Ne, promiň, jako bych tě neznala, chtěl jsi, aby si on prohlédl tebe. Chtěl ses mu podívat do očí, a jediným snovým úsměvem mu říci vše. Dávám ti milost. Já jsem Alexandr. Ach, představuji si, co bys udělal ty, kdyby ti někdo provedl něco takového!
Damašek. Sidón. Gaza. Jeruzalém. V Egyptě tě vítali jako osvoboditele, a ty ses nechal korunovat posvátnou dvojitou korunou faraonů. Až do konce věků se měla skvět sláva nádherné Alexandrie. Jen ve věštírně v Síwě se mi trochu sevřelo hrdlo, tam uprostřed pouště. Protože každá věštba byla nestálá jako já. Protože věštba mohla tušit, kam to povede, stejně jako já. I ty jsi mohl. Ale obávala jsem se zbytečně. Protože ty jsi vždycky viděl jen to, co jsi vidět chtěl. Nyní však už vidíš jasněji, nemám pravdu?
Překročili jsme řeky Eufrat a Tigris, a Dáreios před tebou prchl podruhé. Tenkrát u Gaugamél, vzpomínáš? Ach, to byla vítězná bitva! Súsy, Persepole, celá Persie nám spadla do klína, jen tak, jako by ti odjakživa patřila. Samozřejmě, protože jsem tam byla s tebou. A když já jsem se usmívala, ty jsi musel zářit. A pak jsme se vydali do Babylónu.
Dáreios zmizel někde v Ekbatanách, protože beze mne a s tebou za zády se z něj stal jen bezmocný ubožák, jemuž moc protékala mezi prsty jako voda a nad nímž již visel stín smrti, stalo se z něj něco podobného, jako je dnes z tebe. Jeho vlastní satrapové se k němu obrátili zády a nakonec jej zrádně zavraždili. Nikdo za ním již nestál. Nikdo mu nepomohl. Jeho říše se rozpadla a král králů se stal jen stínem, najednou byl zbytečný a bezvýznamný. Vidíš, jak jste si nakonec podobní?
Netušil jsi to nakonec již tenkrát? Cítil jsi v perských parfémech hnilobu rozkladu, zahlédl jsi pod bohatstvím perských paláců vykopané hroby, slyšel jsi v mém zvonivém smíchu křik bezmoci a strašný třeskot rozbíjených nadějí? To proto jsi jej nechal pohřbít jako krále? Co na tom však dnes záleží. Tehdy jsi vyhlásil konec války, nechal jsi je jít domů. Jako čestný muž jsi nepožadoval nic víc po těch, kteří splnili sliby, jež ti dali, kteří s tebou došli až sem.
Zase jsi zazářil jako výkvět vší ctnosti, jako hrdina, jenž si zasloužil, aby se o něm zpívaly všechny ty písně, jako vládce, jenž si zasloužil, aby jej všichni milovali. A pak jsi nechal zbičovat toho chlapce, jen proto, že na lovu trefil kance, jehož sis vyhlédl, a zvedl jsi tak vlnu pomsty, vyvolal jsi tak vzpouru, protože toto byla poslední kapka pro ty, kteří se ti odmítali klanět, které tvůj jas bodal do očí a kteří v tom světle zahlédli onu temnou siluetu, již já jsem znala tak dobře. Dal jsi je popravit, jako pravý šílenec zaslepený mocí, všechny jsi je nechal popravit, a pak jsi nad nimi bědoval, naříkal jsi, jako by někdo nařídil nespravedlivě zabít tvé přátele, naříkal jsi, protože ti někdo nechal pobít tvou skvělou makedonskou družinu. Říkali, že jsi přišel o rozum, a pouze někteří se tě zastávali, protože viděli zbytek toho skomírajícího světla, jež já jsem znala tak dobře.
A pak ta cesta do Indie. A pak ty svatby v Súsách.
Tam už jsem vedle tebe nebyla. Slyšela jsem vyprávět, že to byla velká sláva, ale ty i já dobře víme, že to byla jen dutě znějící mrtvá skořápka, že svět, který jsi ovládl, se nemohl rovnat světu, jejž jsi chtěl dobýt. To proto jsem tě opustila. Ne kvůli těm mladým aristokratům. Ne kvůli krásné Roxaně nebo všem těm Peršankám s pěstěnýma rukama a hebkou kůží. Nikdy bych tě nenechala samotného. Tehdy ještě ne. Byla jsem s tebou, když proti tobě povstala Baktrie, jela jsem s tebou až do daleké Indie a dokonce ještě tehdy v těch Súsách jsem tě nespouštěla z očí, přestože jsem ti již nestála po boku. Opustila jsem tě až v Pasargádách. Protože tam už z tebe zbylo jen málo.
Co z tebe zůstalo, když sis podmanil ten svůj svět? Ztrácel jsi moc. Ztrácel jsi naději. Ztrácel jsi rozum. Dokonce jsi už neměl ani sen. Dosáhl jsi všeho, co sis kdy přál, a přece jsi nedostal nic z toho, protože sis představoval zlato a živou vodu, a když jsi to všecko dostal, zjistil jsi, že lesk zlata byl jen odraz slunce a živá voda chutná po krvi a bahně, že? Vysmála jsem se ti. A odešla jsem. Nechala jsem tě tam, bezmocného vzteky a zraněného až k slzám a sraženého na kolena, odstrčila jsem tě od sebe, odešla pryč a smála jsem se. Promiň. Už se nesměju.
Vím, že by sis přál, abych přišla. Přál by sis mne mít po boku více než cokoliv jiného, vím. Přál by sis zjistit, zdali jsem nebyla jen přízrak, teď, když se zmítáš v horečkách v slavném Babylónu, z nějž jsi chtěl kdysi udělat hlavní město své velké mocné světovládné říše, a ani sám nevíš, zdali tě přemohla zhoubná choroba, nebo zdali tě někdo otrávil, protože už nevěříš ani těm, které bys kdysi vypočítal na prstech jedné ruky jako ty, kteří tě dobře znají a kteří jsou tví přátelé, nebo zdali jsi již jen příliš unavený na to, abys táhl ještě dál. Nevíš ani, komu odkázat tu svou slavnou říši, protože není ničím jiným než tvým rozbitým snem. Jen ať se o ni servou jako supi, myslíš si. Vidíš? Stále znám tvé myšlenky. Stále ti vidím do srdce. Proto by sis mne přál ještě jednou vidět, vím. Protože pochybuješ, zda jsem byla skutečná, protože pochybuješ o tom, proč ses kdy vůbec vydal na cesty, protože najednou pochybuješ o všem, o všem, co se ti kdysi zdálo tak jisté.
Nepřijdu. Už nikdy k tobě nepřijdu. Neprozradím ti, zda jsem nebyla jen fantóm tvé rozbouřené mysli. Vím, že bys udělal cokoliv. Škemral bys, prosil, plazil by ses přede mnou po kolenou, králi králů, jen pro to, abych pohnula prstem, jen pro to, abych naklonila hlavu, jen pro to, abys ještě jednou uslyšel můj smích zaznít ozvěnou ve večerním vánku, jen abys ještě jednou uviděl můj stín v palácových chodbách. Kdo o to stojí, Alexandře? Samozřejmě, že jsi musel vědět, že tě jednou opustím. Nic netrvá věčně, vzpomínáš? Ani tvé sny, ani tvá moc, ani tvá říše. Pamatuji si, když jsem si tě tehdy poprvé všimla. Tedy, přesněji řečeno, když jsi na mne zavolal. S takovou neochvějnou jistotou. S takovou bláznivou nadějí. S takovými nesplnitelnými ideály. Neříkej mi, že jsi za tím netušil něco zlého. Věděl jsi, že to špatně dopadne? Já to věděla. Vždycky to dopadne špatně, víš? Je to stále stejný příběh. Ty se s hrůzou podíváš pravdě do očí, a já si najdu někoho jiného, kdo mne okouzlí, políbím jej a uchopím jej za ruku, jako kdysi tebe, a budeme spolu stoupat do výše, a pak poletíme. A pak jej shodím z toho nejvyššího místa rovnou do propasti. Rozumíš tomu, Alexandře? Milovala jsem tě. Svého času. A musela jsem tě opustit, právě tehdy v těch Pasargádách, musela jsem tě opustit, když jsi stál nejvýše – protože jinak bys nikdy nebyl takový.
S láskou
Tvá Fortuna

Žádné komentáře:

Okomentovat