Kliknutím na nadpis se vám dole pod fotografií zobrazí odkaz na video

Podívejte se na Všechnopárty - diskusní duel Dany a Karla Šípa

Karel Šíp prosí Danu, aby už nic neříkala, že "po čtvrté najíždí do závěru". "Čtyři konce jsou špatně!" reaguje spisov...

25. ledna 2018

Školní výzkum - napsala Simona Dobešová

Hromada studií tvrdí, že úsměv je nakažlivý. Má hypotéza ale bude o opaku, tedy o nakažlivosti otráveného zachmuřeného úšklebku.
S přípravou výzkumu této hypotézy jsem si dala takovou práci, že jsem obětovala poslední noc před termínem odevzdání vypisování všech poznatků z celého týdne.
K sepsání této hypotézy mě totiž inspirovaly otrávené pohledy spolužáků během vyučování. Proto, ještě než začnu, bych jim chtěla věnovat poděkování: Díky, zachránili jste mě od kule.

Můj průzkum tedy začíná hned v pondělí ráno, kdy se většina školou povinných musí na osmou hodinu dostavit do nepohodlných školních lavic, a je-li to možné, tak čtyřicet pět minut předstírat zájem o probíranou látku. Pokud to ovšem není možné, jako třeba v našem případě, kdy má naše třída hned první hodinu po víkendu matematiku, tak během vyučování panuje naprosto vražedná atmosféra, již zachraňují do vzduchu vzlétající ruce snaživců, kterým se matematické číslice nemění před očima v čínské znaky.
Jednou ale dojde na to, že učitel nutně musí prověřit znalosti žáků a proto je s kamennou tváří zve k tabuli a pozoruje, co se jeho žáci za celý ten měsíc vlastně naučili. Nicméně, právě tohle nevinné zkoušení vyvolá na tvářích studentů výrazy masových vrahů. A přesně tady začíná můj průzkum. Zkoušený žák, říkejme mu třeba Subjekt 1, je zkoušen u tabule z nekonečně dlouhého příkladu, jenž zahrnuje i odmocniny. Z počátku si neví rady, ale jakýmsi zázrakem dokončí příklad a následně je poslán do lavice. Kantor přejde před tabuli, usmívá se od ucha k uchu, v Subjektu 1 vyvolávající naději, že se z něho jednoho dne stane slavný matematik. Jenže kantorův úsměv v jedné milisekundě ihned povadne a se slovy „Tak přesně takhle se to nedělá,“ škrtne výsledek na tabuli. V té chvíli Subjektu 1 pohasly jiskřičky v očích, a smířen se svou neschopností, sklápí svoji tvář vstříc sešitu. Na tváři mu v té chvíli pohrává zamračený výraz, jímž ho nakazil matikář.
To je tedy, první průzkum, který jasně potvrzuje moji hypotézu. Nyní se přesuneme do středečního odpoledne, kdy se (jako pokaždé jednou za měsíc) konají takzvané projekty, jimiž je naše základní škola velmi proslulá. Vyučování se tedy natáhlo až do pěti hodin odpoledne a žáci museli tiše umírat o tři hodiny déle než obvykle.
Tento průzkum netrval velmi dlouho, spíše naopak – potvrdil se během prvních pěti minut, tentokrát byl nakažena učitelka studentem (Subjekt 2). Jakmile učitelka, přezdívaná Broňa, překročila práh třídy, začala vysvětlovat dnešní téma. Většina žáků se vůbec nenamáhala dávat pozor. K této skupině studentů jsem patřila, ale na rozdíl od nich, jsem jako vždy provozovala mé pokaždé účinné divadlo – přikyvování každou třetí minutu, aby se zdálo, že danou látku chápu, ačkoliv byl opak pravdou ( pokud se tato práce dostala do rukou kantorky Zezulové, tak se jí srdečně omlouvám. Je náročné se po dlouhém dni učení koncentrovat ve čtyři hodiny odpoledne).
To, co ale zaujalo moji pozornost, byl náhlý výkřik z levého zadního rohu třídy. Zvědavě jsem pootočila hlavou za neobvyklou hlasitostí, abych mohla spatřit nějaké to „drama“. K mému zklamání se moc nedělo, to Broňa pouze zvýšila hlas, když přešla několika kroky k lavici Subjektu 2, kterého výklad z celého srdce nezajímal a ani se to nesnažil skrývat – kreslil si totiž do svého skicáku, k čemuž Broňa trpí nehorázným odporem, ale snaží se to na sobě nedat znát, proto (jako vždy) pouze několika ladnými pohyby zavřela skicák a věnovala lehký úsměv Subjektu 2. Ten ji pozoroval pohledem, ze kterého doslova šlehaly blesky, ale to Broňa ignorovala a nadále pokračovala ve výkladu, při kterém, jak má ve zvyku, komicky máchala rukama okolo sebe. Přece se nenechá vynést z míry nějakým zamračeným pubertálním umělcem, no ne?
Inu, ovšem, že nechá. Subjekt 2 totiž, jako správný rebel, po chvíli otevírá skicák a se zamračeným pohledem sledující učitelku, nahmatává „poslepu“ tužku s gumou. To byla ale osudová chyba, protože omylem místo toho, aby po tužce chňapl, tak ji shodí z lavice. Ta se zařinčením dopadne na podlahu. Broňa okamžitě vystřelí pohledem k lavici po svém pravém boku, kde se setkává s čertícím se Subjektem 2 a , ještě hůř, s otevřeným skicákem. To kantorku tak rozhněvá, že následujících pět minut se celé třídě naskytne pohled na hádku mezi normálně sluníčkovou Broňou a Subjektem 2. Poté, co se hádka utiší, se dalších pětatřicet minut Broňa mračí na celé své okolí, kvůli jednomu pubertálnímu studentovi.
Tímto dnem mé průzkumy skončily, ale zaručeně potvrdily, že se zamračené výrazy ve tvářích šíří stejně rychle, jako drb na babském trhu, a zbavuje se ho asi tak lehce, jako žvýkačky ve vlasech. Tedy velmi špatně.
Děkuji za vaši pozornost, a pevně doufám , že se nebudete mračit na své okolí. Za prvé, nijak si tím nepřilepšíte, a za druhé, udělají se vám vrásky,“ pevně jsem stiskla papír, jenž jsem doposud svírala v ruce. Koutkem oka jsem nervózně pokukovala po učitelce, která mě, bohužel, celou dobu pečlivě poslouchala.
Nikdo nehnul ani prstem, každý student jen bedlivě vyčkával na učitelčin názor. Ta zamyšleně přelétla pohledem celou třídu, posunula si padající brýle ke kořenu nosu, a spustila:
,,Tak doufám, že jste asi vědoma toho, jak vysoko nasadila příčku vaše spolužačka, která byla před vámi,“ její nepříjemný tón v hlase se mi zabodával do sebevědomí jako ostří nože, ale okamžitě jsem je ze sebe setřásla. No jo, Klára, ta se s tím taky piplala snad dvacet pět hodin denně, aby to bylo tak perfektní. Od ní se přece taky nedalo nic jiného čekat, ale já, jakožto průměrná žákyně, jsem se tentokrát překonala. Mohla jsem to taky splácat těsně před hodinou, že.
,,Ano, to vím,“ odvětila jsem sebejistě. Učitelka nespokojeně zamlaskala, ale zdálo se, že to se mnou ještě nevzdala. Sice mi toto vyzpovídání před zraky mých spolužáků nebylo příjemné, ale pokud mi to vylepší průměr, tak se tomu bránit nebudu.
,,Její hypotéza byla o tom, jak by šel vytvořit lék na rakovinu,“ netušila jsem, kam se tím snažila naši konverzaci usměrnit, ale lehce jsem přikývla. Samozřejmě, že to vím, celou dobu jsem Kláru poslouchala. Téma hypotézy bylo sice zajímavé, struktura byla taková nemastná neslaná, a obsah byl úplný blábol, který by se nedal v podstatě ani zrealizovat – tak zněl můj názor na její prezentaci.
,,A ta vaše byla o tom, jak je nakažlivý zamračený výraz?“ Udiveně nadzvedla obočí. Tenhle pohled moc dobře znám, myslí si, že jsem nehorázné pako. Několikrát po mě loupla pohledem a pak se vrátila zpět k papíru, kam si zapisovala naše známky. V mém políčku naštěstí ještě stále zela prázdnota.
,,Přesně tak. A musíte uznat, že je pravdivá,“ nehodlala jsem z této domácí práce dostat hůř jak za tři, takže tu klidně budu stát do té doby, dokud tam prostě nenapíše aspoň tu trojku. Přece jen, kvůli tomuto úkolu jsem spala pouhé dvě hodiny, což je pro člověka ve vývinu nezdravé, a to by měla vědět.
,,Víte co, slečno Dobešová, jděte si raději sednout,“ beznadějně si povzdechla. Ještě před tím, než jsem se odebrala do lavice, jsem ostřížím zrakem zkontrolovala, jakou známku mi napsala svou výraznou červenou propiskou. A světe, div se, vyšla jsem z toho s chvalitebným hodnocením.
Tak se přece ten noční vztek, krev, pot a slzy, vyplatily.

Žádné komentáře:

Okomentovat