26. ledna 2018

Ta jediná na světě - napsala Klára Dvořáková

„Hani, ty tvoje jednohubky! Kam chodíš na recepty?“
„Co jsi tam dala za bylinky? Ty krevety na grilu nádherně voní!“
„Jak děláš tu rajčatovou čalamádu na bagety? Je v ní Koriandr? Chutná božsky!“
Měla bych vnímat pochvalné hlaholení našich hostů, ale jsem úplně mimo. Nedokážu přestat sledovat svého manžela, jak se naklání k Lídě a společně se smějí další z jejích vtipných poznámek. Prsa jí přitom poskakují v hlubokém dekoltu.
Není to spravedlivé, protože nádavkem k výrazným tvarům, jí do vínku ještě víly nadělily modré oči a široký úsměv, který jí pokaždé doslova rozzáří obličej. Podvědomě máte chuť ji rozesmávat znovu a znovu, jen abyste ho viděli. Když k tomu přidám její blonďatou svatozář a dlouhé nohy v krátkých šortkách, je těžké na ni nežárlit.
Nemohla by si, kruci, začít povídat s někým jiným?! Lidí je tu přece dost.

„Hanko, neměla bys tu někde ubrousky?“

„Jsou na stole,“ odpovím bezmyšlenkovitě a dál sleduji Lídu s Martinem.

„Už nejsou, náš Pavlík rozlil limonádu právě na ty ubrousky. Nemáš ještě jiné, abychom to utřeli?“

Podívám se na Magdu, jako bych ji viděla poprvé.

„Polili jste ubrousky?“ ptám se jako mimozemšťan.

„Není ti něco?“ Magda mě chytí za rameno. „Jsi nějaká bílá, nesmíš to s tím hoštěním tak přehánět. Pojď si sednout chvíli do kuchyně, tam je chládek. Pila jsi vůbec něco?“

Nechávám se odvést k jídelnímu stolu a sedám si. Je tu skutečně lépe než v tom parnu venku. Rozhlížím se po kuchyni, ve které vařím už dvacet let. Stejně dlouho jsem i s manželem. Může mít krizi středního věku už teď? Nebo ji mám já? Obávám se, že vím, co vidím. Jak velké je nebezpečí, že se zamiluje do Lídy a bude s ní chtít zažít nový začátek? A co si mám počít já?!

„Na, napij se a pořádně,“ Magda přede mne postaví sklenici ledového čaje. Vděčně se na ni usměju.

„Díky, dneska jsem se ještě nezastavila.“

„Já se ti divím, že tohle děláš. Plný barák lidí a ty si s námi ani nepopovídáš a furt všechny obskakuješ. Koukej to vypít, sundat zástěru a jít si k nám sednout. Hned! A nechci slyšet protesty!“ Magda se na mě legračně mračí a hrozí mi zdviženým ukazováčkem.

„Jo, jo, já už jdu. Jen najdu ty ubrousky, uvařím kafe, nakrájím dort…“

„Řekla jsem HNED!“ Magda mi strčí skleničku do ruky a rozváže zástěru, „vezmi si to s sebou a pojď.“

Nechám ji vyhrát a přesunu se ke dveřím na zahradu. Tam zůstanu stát jako opařená, „Vidíš to, co já?“

„Asi jo, proč? Kluci zase blbnou. Vždyť víš, že chtějí lézt příští týden ferraty u Jizery…“

„A proč teda má na sobě Martinův sedák Lída?“

„Tak asi chce jet taky. Děje se něco?“

„Jo, děje. Asi začínám cvoknout, ale žárlím na svého manžela. Poprvé. Blbý, co?“ svěřím kamarádce své nově objevené pocity a čekám, že mi je začne vymlouvat.

„Lída? Takový cápě? Kolik jí je? 23? 25?“ Magda si odfrkne.

„No právě. Je mladá, krásná a bezstarostná. Kdyby byla aspoň blbá, ale ona není ani to. A navíc sportuje… Ach jo! Život není spravedlivý,“ otevřu dveře a vyjdu na zahradu. Sluníčko pálí a vzduch voní grilováním.

Náš kamarád Prokop právě Lídě urovnává prsní úvazek: „To, aby ses nám nepřevrátila, kdyby ti náhodou ujela noha…“

Můj manžel Martin se jeho vtípku zasměje a podává Prokopovi smyci, aby mohl propojit sedák s prsním úvazkem.

„Sluší mi to?“ zeptá se Lída a vyzývavě se podívá na mého muže.

Ten se usměje a kývne, „Jo, sluší ti to. I když teda, to asi u tohohle není to nejdůležitější…,“ dodá sarkasticky.

„Teda, Liduš, tobě sekne opravdu všechno,“ přispěje svou troškou Prokop a dívá se Lídě nepokrytě do výstřihu, „Nezajdeme si spolu zatrénovat na stěnu? Abysme měli jistotu…“

Lída vykulí ty svoje modré oči: „Jakou jistotu?“

Martin vezme do ruky smyci a vytáhne Lídu jednou rukou pár centimetrů nad zem, „Že tě to unese, přece.“

Lída radostně vypískne a chytí se Martinových ramen, „To jsem se lekla. Ještěže ty jsi takový silák…“

To už nevydržím a jdu k nim. „Martine, nepálí se ti na grilu ta kukuřice?“

V tu chvíli Martin postaví Lídu zpátky: „No jo, já úplně zapomněl, že ještě vaříme. Hani, podáš mi prosím talíř, ať to sundáme?“

Donesu podnos stranou ke grilu a dívám se, jak Martin sundává jídlo z rozpálené mřížky. Pořád je to hezký chlap, uvědomím si, i když už má ve vlasech šediny a nechce přestat nosit tu hroznou kostkovanou košili, neumím si představit život bez něj.

„Ona pojede na ty ferraty s váma?“ zeptám se.

„Jo, říkala, že by chtěla. Místa je dost, tak proč ne,“ Martin pokrčí rameny, ani se na mě nepodívá a pokračuje ve své práci.

„Chci jet taky!“ pronesu pevně, ale hned vzápětí sama nevěřím, tomu, co jsem vyslovila.

„Ty?!“ Martin se otočí a přestane nandávat.

„Ano, já. Když může jet Lída, tak já taky!“ sama nechápu, proč jsem tak neústupná. To je budu jako hlídat nebo co? Ale ta mrcha žárlivost je silnější. Představa Lídy, jak vrtí tím svým dokonalým zadečkem na stejném úvazu jako Martin a pak spolu spí večer ve stanu, je zničující.

Martin udělá dva kroky ke mně, hodí grilovací kleště na zem a obejme mě, „Já jsem ti to přece nikdy nezakazoval, ale co tě to napadlo, Hani? Vždyť máš závratě! Ještě bys mi tam někde spadla…“ poslední větě se zasměje a dá mi pusu na nos.

„Já vím, ale budu to muset překonat,“ zatnu pěst.

„Na ferratě? Neblázni! Pokud to chceš zkoušet, tak na umělé stěně, nebo půjdeme na vyhlídku na procházku a uvidíš, jestli je to lepší.“

„Něco ti tam hoří,“ otočím se a jdu uraženě domů. Vím, že má pravdu. Ale co mám teda dělat?

„No jo, maso!“ Martin popadne láhev s vodou a začne hasit uhlíky.

Nejsem ještě ani v půlce cesty, když zaslechnu Lídu: „Martine, nešel bys mi odemknout branku? Potřebuji si dojít pro plavky do auta. Je tu hrozné vedro. Škoda se neopálit.“

„Jo, jasně, minutku,“ zahlaholí můj manžel vesele.

Chvíli si říkám, že tam s ní zajdu já a vysvětlím jí, ať se jde opalovat někam jinam. Hlavně hodně daleko od Martina, ale pak mi si uvědomím nesmyslnost celé téhle situace. Dojdu do koupelny, umyju si obličej, otevřu okno a sednu si na vanu. Tak já chci hlídat dospělého chlapa, aby mi nezdrhl s mladou holkou? Je to trapné! Všichni si ze mě budou dělat legraci, a když bude chtít, tak stejně uteče. Musím mu věřit. Sobě taky. A nechat to plynout. Co se má stát, se stane… Ale je to sakra těžké!

„Martine, počkej chvilku,“ zaslechnu okénkem koupelny Lídin svádivý hlas, „Šel bys se mnou někdy na tu stěnu?“

„Jo, můžeme. Domluvte se s Hankou, říkala, že by chtěla jít taky.“

„Já myslela, že bychom vyrazili jen my dva. Spolu. Že bys mi dal individuální lekci…“

Nastalo ticho. Martin neodpovídá. Srdce mi bije ve spáncích, stáhne se mi hrudník a přestávám dýchat. Jako omámená se postavím a podívám se z okénka ven. Koupelna je několik metrů nad cestičkou. Nemohou mě vidět. Zato já vidím Lídu, jak si stoupá na špičky a líbá Martina. Opřu se zády o zeď a sesunu se po ní k zemi. Tak ona je to pravda? On má něco s Lídou! Vědí to všichni? Baví se tím, že jsem ta důvěřivá kráva, co mu ji ještě pozve domů?

„Lído, tohle už nikdy nedělej! Rozumíš? Prokop je můj kamarád a stojí o tebe. Tak se mu věnuj. Navíc není ženatý…“ Martin přejde do šepotu.

„Co to říkáš? Ty to vážně nechápeš? Já tě miluju!“ slyším, jak Lída vzlykne.

Úplně ztuhnu. Bojím se, co Martin odpoví. Může chlap odolat Lídině výzvě? Po takový holce by skočil snad každý, kdo má kalhoty...

Martin k ní promluví otcovským tónem: „Tak to mě mrzí. Ale já miluju svoji ženu a rozhodně o ni nechci přijít kvůli nějakýmu flirtu s mládětem, jako jsi ty.“

„Já nejsem žádný mládě! To ona je stará, tlustá a navíc se bojí vejšek. Ani na ty blbý ferraty s tebou nejede… Co na ní vidíš?“ Lída míchá vztek se slzami.

Miluje mě! Řekl to nahlas a před ní. Ale co si to ta Lída dovoluje? Já, že jsem stará a tlustá!? Ok, připouštím, že proti ní určitě. Chtít se srovnávat s dvacítkou, která denně běhá, chodí do posilovny a nejí maso, to opravdu nemůžu…

„Tak dost! Snažil jsem se být k tobě ohleduplný, ale Hanku nikdo urážet nebude. Ani ty ne. Laskavě si sbal své věci a vypadni. Už tě tu nechci vidět!“ Slyšela jsem Martina někdy mluvit takovým hlasem? Jakoby přejížděl nehty po tabuli. Nechtěla bych být jeho nepřítel. Cítím brnění v zádech. On se mě před ní zastal!

Někdo zaklepe na koupelnu. Leknu se.

„Hanko, jsi v pořádku?“ Magda! Ještě mě prozradí. Zavřu co nejtišeji okno a jdu ven.

„Nic mi není. Promiň, už je tam volno. Já musím ještě něco zařídit...,“ odsunu Magdu stranou, udělám pár kroků k hlavním dveřím a otevřu je právě ve chvíli, kdy Lída zasyčí: „To jsem zvědavá, jak budeš tý svý Haničce vysvětlovat, proč máš rtěnku na límečku a že už k vám nesmím chodit…,“ má rozmazaný obličej a větu syčí jako had. Už nevypadá tak krásně a neodolatelně jako mi připadala ještě před chvílí.

Martin nestihne nic říct. Jen otevře pusu a zůstane na mě zírat uprostřed nádechu.

Odpovím za něj: „On nemusí nic vysvětlovat, Lído. Ta "malá, tlustá, co se bojí vejšek", všechno slyšela. Myslím, že bys měla odejít. Bohužel, ty které mi svádí manžela, nejsou zvány...“

Víc nemusím říkat. Lída se zapýří a vystřelí z vrátek rychlostí blesku.

Otočím se k Martinovi, vyndám kapesník a utřu mu Lídinu rtěnku ze rtů, „Z tý košile to ale nepustí. Budeš ji muset vyhodit…,“ dodám škodolibě. Je mi krásně.

Martin se na mě chvíli dívá, jakoby váhal a pak se zasměje: „To není problém! Já ji stejně nosím posledních pár let jen proto, že vím, jak tě zlobí. Je to taková zkouška, jestli si mě všímáš,“ Martin sundá košili a hodí ji směrem k popelnici. Sice se netrefí, ale mávne nad tím rukou a vezme mě do svého medvědího objetí.

„Tak ti nevím, jestli nebudeš litovat, že sis nechal tu starší a tlustší…,“ škádlím ho.

„Ale Haničko, vždyť ty moc dobře víš, že já ty holky, co vypadají jako ramínko na šaty, prostě nemám rád… To ty, který i se závratěma, se mnou chtějí lézt na ferraty, to je jiný kafe… Těm já prostě neodolám,“ dostanu pusu a připadám si v tu chvíli jako jediná na světě. A moc si přeju, aby to tak zůstalo.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Líbila se se vám povídka? Můžete si koupit celou knihu Klářiných příběhů na: http://www.olivie-uzasna.cz/p/kniha.html



Více o knížce Olívie Úžasné

Žádné komentáře:

Okomentovat