14. prosince 2017

Jak to hraješ, slepice?! - napsali Zuzana Zemanová a Anička Chmelařová

Spisovatelka a publicistka Dana Emingerová, která sestavovala i knihu vzpomínek k 50. výročí Gymnázia Na Vítězné pláni, studovala v letech 1976-1980. Svou novinářskou kariéru začala v populárním předrevolučím týdeníku Mladý svět. Vydala deset knih. Dnes pracuje v redakci časopisu National Geographic a učí tvůrčí psaní – občas i studenty gymnázia.

Bylo GVP považováno za výběrové gymnázium s vysokými nároky?
Nevyhlášenější v Praze tehdy bylo Gymnázium Wilhelma Piecka, ale tam jsem neměla šanci se dostat. Naši nebyli v komunistické straně, odsuzovali okupaci v roce 1968 a já jsem nikdy nechodila do pionýra, takže to se mnou vypadalo bledě.
Přestože jsem měla celou základku vyznamenání, z osmé třídy jsem se na gymnázium nedostala. Nakonec mi pomohl volejbal, který jsem hrála od dětství. Ředitel Mikyška si totiž zakládal na dobrých výsledcích gymplu ve středoškolské volejbalové dívčí lize, a tak si nabíral do školy hodně volejbalistek. Náš táta se o tom dozvěděl, za ředitelem zašel, a díky tomu jsme se já i má mladší sestra Eva na Vítěznou pláň bez potíží dostaly. Kiš pak s námi všude chodil jako trenér, stál za zadní čárou a řval: „Jak to hraješ, slepice?“
Pokud by to bylo možné, vrátila byste se na střední školu?
Ani ne. Naše třídní Jindra Holá byla zlá a dogmatická ženská. Ve třídě jsem kamarádila s několika prima lidmi, ale jako celek jsme spolu netáhli. Ale možná jsem byla tak trochu mimo i proto, že jsem jako dorostenka hrála vrcholově volejbal, trénovala několikrát týdně i dvoufázově, takže jsem na zájezdy se školou ani nesměla.
Dal se sport skloubit se studiem?
Bylo to v pohodě. Dokonce jsem celé čtyři roky měla na vysvědčení vyznamenání. Zároveň ale musím přiznat, že jsem dost šidila ruštinu. Nešla mi azbuka, a tak kdykoliv jsme měli naplánovanou kompozici, zařídila jsem si „neodkladný“ trénink. Snad mi dobrá paní profesorka Martínková odpustí...
Který učitel na vás během studia nejvíce zapůsobil a proč?
Na gymplu jsem měla ráda laskavou chemikářku Peterkovou, tělocvikářku Vosmíkovou a zástupkyni Martínkovou. Nejvíc mě však ovlivnil češtinář Miloš Hoznauer. Musím však říct, že jsem se ho trochu bála. Byl to takový sarkastický, sečtělý intelektuál, zatímco já jsem pořád trénovala, málo četla, takže jsem si před ním připadala jako nekulturní „tele“. Také příběhy, které jsem tehdy psala, ho nijak zvlášť nezaujaly, což mě mrzelo, protože od dětství jsem toužila být spisovatelkou. Přesto všechno právě Hoznauerova osvícená výuka literatury měla zásadní vliv na mou budoucí kariéru.
A co spolužáci?
Ve třídě bylo pár prima lidí, ale nejvíc jsem si rozuměla s Janou Skokanovou, která dělala gymnastiku a také uměla báječně lyžovat. Párkrát jsme spolu byly na horách a já jsem vždycky jezdila v její stopě. Díky ní – a samozřejmě i díky svým rodičům – umím dnes lyžovat velmi dobře. A pak se mi líbil spolužák – veslař Tomáš Hlaváček. Znovu jsem ho potkala až jako nejlepšího kamaráda svého muže. Od té chodíme na pivo i s panem profesorem Hoznauerem, který na stará kolena zjistil, že nejsem až takové hloupé „tele“.
Byly ve třídních kolektivech před rokem 1989 znát rozdíly mezi dětmi hodnostářů KSČ a dětmi s výrazně protikomunistickými názory? Vytvářely se nějaké skupinky?
Vůbec jsem netušila, kdo je čí dítě. Jen jsem věděla, že Kateřina Kohoutová má maminku Američanku, která po vzniku Charty 77 na třídních schůzkách řekla řediteli: „Mikyška, ty učit naše děti lhát?! Tak to teda ne!“ A Mikyška to přešel a nic neudělal. Také jsem vůbec netušila, že s námi chodil do ročníku třeba syn šéfa kontrarozvědky. A právě tento plukovník Hübler, jak jsem se dozvěděla teprve nedávno, se postavil za našeho češtináře, který čelil udání, že hanobí sovětské filmy. Celý problém sprovodil ze světa jedním telefonátem na školský úřad, v němž řekl inspektorovi: „Pokud byste, soudruhu, ten sovětský film viděl, musel byste dát Hoznauerovi za pravdu.“ Ta doba vůbec nebyla černobílá, což se dnes těžko vysvětluje.
Po vysoké škole jste pracovala v populárním časopise Mladý svět, kde jste psala i články o GVP.
Byla to taková „oáza pozitivní deviace“ v totalitním moři. Otevírali jsme tenkrát témata, která byla ve společnosti tabu. Já jsem třeba ve svých reportážích prosazovala, aby tatínkové mohli chodit k porodům. A také jsem publikovala slohové práce studentů GVP – třeba na téma Zkouška dospělosti či Poezie v nás. Nebo reportáž, během které jsem poznala češtináře Mervínského, dnešního ředitele gymnázia, když chodil se studenty po Praze a hledali pražská strašidla...
V Mladém světě pracoval i spisovatel Arnošt Lustig, ke kterému se jako ke svému literárnímu učiteli hlásíte.
Naše osudy sice proťal Mladý svět, ale tam jsme se o čtvrt století minuli. Zatímco Arnošt stál u zrodu časopisu v roce 1958, já jsem do redakce nastoupila v roce 1984, kdy on už byl šestnáct let v emigraci. Až po jeho návratu z Ameriky do Čech jsem s ním napsala mnoho krásných rozhovorů, které vyvrcholily knihou Živel Lustig. Jde o unikátní Arnoštův portrét přes jeho kurzy tvůrčího psaní, které dnes vedu v Divadle Dobeška po něm.
V časopise National Geographic hodně cestujete. Kde se vám nejvíc líbilo?
Zamilovala jsem se do Nového Zélandu, kde člověk během pár dní uvidí přírodu, jako by objel celý svět – každou chvíli něco jiného. Nejlépe tento panenský kout světa definoval náš nejmladší syn Kryštof, který na GVP letos maturuje: „Strčíte tam brontosaura a máte Jurský park.“
S kým jste dělala nejzajímavější interview?
Napsala jsem jich desítky s úžasnými lidmi – s Václavem Havlem, Alexandrem Dubčekem a s mnoha dalšími osobnostmi sametové revoluce, s papežem Janem Pavlem II., s lékaři, umělci, vědci, slavnými herci... Ovšem jedním z nejkrásnějších rozhovorů je povídání pro iDNES o stáří a škole s panem profesorem Hoznauerem. Právě díky němu i nápaditému řediteli Mervínskému jsem si našla do svého „rodného“ ústavu zase cestu a zvědavě jsem sledovala, jak na něm studovali všichni tři mí synové – Matěj, Šimon a Kryštof. I oni tu mají své idoly – češtinářku Šimánkovou-Vlachovou, nadšence pro biologii Šmída, matikáře Staňka, rozevlátého pana profesora Vinklera...
Jak na vás působil Václav Havel?
Každé naše setkání byl lidsky krásný, hluboký zážitek. Naposledy jsem Václava Havla viděla v létě 2011. Poprosila jsem ho, aby mi podepsal naše první interview, které přetiskl i americký list New York Review of Books. Přikreslil mi k němu to své typické srdíčko. A pár měsíců na to umřel.
Vydala jste deset knih. Stalo se vám někdy, že jste nemohla najít inspiraci?
Ne. Nápadů mám tolik, že je nestačím vůbec zpracovávat.
Na co vzpomínáte v souvislosti s gymnázium nejraději?
Na mé návraty do školy mnohem později, když na Vítěznou pláň začali chodit mí tři synové. Pamatuji se, jak se jeden z nich vrátil z vodáckého kurzu jako proměněný. Nadšený!!! Nejdřív to vypadalo, že tam vůbec nepojede kvůli sportovním závodům, ale pak se rozhodl upřednostnit výlet se školou. A tohle si napsal do deníku, který mi ukázal: „Vodácký kurz na Vltavě jsme si vychutnali jako opravdickou vodu, do které jsme se vrhli po hlavě. Pět dní jsme žili na řece, na lodích a ve stanech. Vykašlali jsme se na civilizaci i na hospody. Sami jsme si vařili, káceli soušky, sekali dříví na oheň. Večer jsme zpívali s kytarou u táboráku a ráno se myli v peřejích. A taky se někdy nemyli… a pak jsme trochu smrděli.“ Také jsem kdysi byla se třídou na Lužnici, ale vodu jsme v podstatě prochlastali. Tehdy to bylo cool či in, jak by dnes řekly děti. Možná je naopak dnes cool dělat to, co my jsme dřív dělat museli.
Je těžké dětem dnes některé věci vysvětlovat?
Kluci se třeba ptali, jak je možné, že jsme měli na školních plesech za totality modlitbu. „Ano, měli,“ pomáhal mi s vysvětlením pan profesor Hoznauer, když byl u nás na návštěvě. „A ředitel Kiš vždycky před půlnocí odešel, aby se mohl tvářit, že oficiálně žádná modlitba není.“
Jak se klukům líbil Hoznauer?
Říkali mi: „Mami, to musel být skvělý učitel.“ A já jsem byla pyšná, že právě on mi zkřížil životní cestu. Načež kluci řekli: „A víš, že teď máme na gymplu taky některé takhle skvělé učitele.“ A já jsem byla znovu pyšná, že jsem jim vybrala dobrou školu a že můj mateřský ústav nezklamal.

Žádné komentáře:

Okomentovat