Další kus schodů mám za sebou. A hele, třešně už nám dozrávají. Že bych ty tašky položila a stáhla si k sobě spodní větev a ochutnala? Ale to bych tu cestu nahoru natahovala ještě déle a já už chci být u okonce, upustit nákupní tašky a vyjít si na balkón, ze kterého je tak nádherný výhled přes půlku Prahy! Ano, každý nám ten výhled závidí. Jen nikdo již nevidí tu hroznou a únavnou práci, která s tak ohromným domem je. Nikdy nevím, kde mám začít s úklidem. Jestli uvnitř, nebo venku na zahradě.
Stoupám po dalších schodech a vzpomínám, jak jsem úzkostlivě krok za krokem chodila a hlídala malého synka, aby mi z těch hrozných schodů nespadl. Z myšlenek mne vytrhne radostné vítání našeho velkého psa, který zahradu miluje. A pečlivě hlídá. „No jo, kdybychom museli dům prodat, asi by to nejvíc vadilo našemu psovi,“ uvažuji polohlasem.
A už jsou zde poslední schody a já jsem konečně nahoře a vcházím do krásně vychlazeného domu. Další patro výš již ani nevnímám. Je to naučené svalové cvičení od mých dětských let, které jsem zde sama prožívala, ačkoliv si na ně již dávno nepamatuji tak detailně.
S kávou a kusem koláče se pak dovleču přes další jedno patro do naší malé ložnice v podkrovním bytě.
A je zde můj vysněný balkón, zalitý odpoledním sluncem. Sedám si do křesílka, koláč s kafem položím na horký stolek a bosé nohy si hřeji od příjemně teplých dlaždic. Přede mnou se rozprostírá z leva část Strahova a jeho svahy padající až k Vltavě, kterou jen tuším, ale nevidím. Často večer právě odtamtud ruší večerní klid ohňostroje na lodích výletníků. Ale mně to po těch letech přijde jako docela dobrý kolorit. A támhle vzadu, dnes bez oparu, vidím horu Vítkov, pod kterou bydlela moje babička a vyrůstala moje máma. Taková dálka, ale já to odtud vidím! Také vidím na pokračujícím horizontu jeřáby, které tam ještě před měsícem nebyly! Co zase na Pankráci stavějí nového? Můj pohled končí zcela na východě mého rozhledu, odkud na mne celý dosavadní život hrozí vysoký prst Cukráku. Také pěkná dominanta. To se musí nechat.
Káva je skoro dopitá a v hlavě si třídím již asi po sté mé myšlenky. Mám ten dům prodat a vypořádat tím s bratrem dědictví nebo se mám zadlužit do konce života a nechat si tento nádherný výhled? Ale co ty schody? Mladší již nebudu ani já, ani manžel. A kdo se bude starat o tu zahradu, až budu stará a nemohoucí, jako byla moje drahá tetička, která se zde dožila devadesátky? Ne, dnes to ještě nemusím rozhodnout, mám na to ještě celý měsíc.
