5. srpna 2016

Jak Stamichman ke slonu přišel - napsala Irena Lahodná

Stalo se to už velmi dávno. Asi pětset padesát pět let po tom, co se pod Sněžník přistěhoval.
Sedával ve své sluji a přemýšlel, co by zas komu vyvedl za taškářství, aby byla legrace. Vymýšlel a špekuloval a najednou břink až poskočil. Co to bylo? Břink. A zase. Takovou muziku ještě neslyšel. Znělo to jako všechny zvony v Králíkách a ještě něco navrch. Stamichman se zvědavě vyřítil za zvukem, vyděsil stádo ovcí a porazil bernardýna. A na návsi, kam se přihnal, to uviděl. Komediantský vůz, buben, činely a píšťala. Komediant chvíli hrál a chvíli povykoval a útlá černovláska metala salta. Pak se roztančila a Stamichman zapomněl na své lotrovinky. Stál a civěl jako pes. Krasavice se usmála a podívala se mu přímo do očí. Stamichman zakňučel a rozběhl se do lesa.

Od té chvíle byl jako vyměněný. Vzdychal, skučel, nejedl a nepil ani vodu ani pivo, jen čekal, kdy se ozve rána na činel.
Sotva zazněla, vystřelil z jeskyně, oběhl ovci, přeskočil bernardýna a rázem byl na návsi. Krásná dívka zrovna kráčela po provaze a byla dost vysoko. Stamichman zbledl až na Sněžníku spadly kroupy. Z komína vzlétl čáp a proletěl kolem dívky. Zakymácela se a ztratila rovnováhu. Jen zázrakem nespadla. Chytil ji Stamichman a opatrně ji postavil na zem. Vděčně na něj pohlédla. Krásnější úsměv ještě neviděl.
Pádil do hor a bušil do stromů až úpěly. Z lipového polena si vytesal tanečnici, poulil na ni oči a vzdychal.
Třetí den zazněl činel naposled. Dívka na koni třikrát objela náves a komediant naposledy pozdravil velevážené publikum. Stamichman zastavil dívčina koně a podal jí mlčky svůj výrobek. Seskočila a rozběhla se k vozu. Vrátila se s malou soškou sloníka a podala ji horskému duchovi. Zahučel a zaburácel „Co to je?“ a komediant prohodil „přece slon a nosí štěstí. Dej si ho doma na trám.“ A práskl bičem a vyrazil s kráskou na další štaci.
Stamichman za nimi běžel až na hranice svého území. Tam usedl na skálu a pohladil sloníka, to jediné, co mu po krásce zbylo.
A jako nějakým kouzlem se objevila mlynářovic Bětuška. Byla tehdy ještě malá.
„Nebuď tak smutný, chceš koláč?“ zeptala se a vytáhla jeden z ranečku. „Je s borůvkama“. Stamichman ho spolkl a koukl na ni okem hlubokým jak propast. A pak se pomalu, pomaličku vydal k jeskyni.
Od té doby jsou s Bětuškou kamarádi. Zná jeho tajemství. Ví, proč sebou vždycky tak trhne, když se ozve činel. A taky ví, jak přišel ke svému sloníkovi a jak moc pro něj znamená. A Stamichman jí zato chodí pomáhat do mlýna.
Králíky

Žádné komentáře:

Okomentovat