Byli to Chronos, vládce času měřeného hodinami, a Kairos, vládce času určovaného kvalitou prožitého.
"Ahoj, co kdybychom zašli na oběd, už jsme se dlouho neviděli, ani nevím, co je u tebe nového.“
„Vždyť to znáš, samá práce, ale tenhle týden je ten veletrh času, hodiny z celého světa. Taky tam vystavuju. Co se sejít tam?“
„Tam se nechystám, syn je teď v první třídě, tak nechci na noc odjíždět, čtu mu pohádky.“
„Manželka je nemocná? Máte nějaký problémy? To mě mrzí...“
„Ne, to vůbec ne, naopak si to teď užíváme.“
„Aha, no já myslel, že jsi na kluka sám. Pokud ne, to bych určitě ten veletrh na tvém místě ještě zvážil. Navážeš kontakty, získáš klienty. A klukovi to vynahradíš o prázdninách.“
„A kam se chystáte o prázdninách vy?“
„Prosím tě, já si teď volno vůbec nemůžu dovolit! Mám zakázky na půl roku dopředu. Tak žena pojede s dětmi k moři s kamarádkou. Jsou tam ty dětské kluby, děti se zabaví, ženské si zacvičí, pokecají... znáš to.“
„Neznám.“
„A co vlastně děláš?“
„Já? Učím lidi, aby nezapomínali na šťastné chvíle, které se mohou stát krásnými vzpomínkami. Aby nepromeškali správný čas.“
