4. dubna 2016

Pod vodou - napsala Lucie Dynterová

Většina lidí svou zkušenost s topením popisují jako nervy drásající okamžik. Boj o holý život s vodním živlem, pálení v plicích, zatímco jim dochází životadárný kyslík. Ale někteří zažili i opačnou stránku, pocit, který jsem v tu chvíli měla možnost zakusit já.
Mohlo mi být zhruba osm let a se svou rodinou jsem trávila jako každý rok dovolenou u Máchova jezera. Týden pravděpodobně vypadal následovně; příjezd, nákup zásob jídla, úklid chaty, vybalování, večerní procházka k jezeru nebo do města. Každý rok to samé. Procházky, výlety, hraní karet a samozřejmě koupání. A to je vlastně to jediné, co si pamatuji. Koupání.

Mohla jsem mít tehdy na sobě rukávky, možná i kruh, ale rozhodně jsem nebyla nijak dobrý plavec. Sama jsem měla dovoleno pohybovat se jen na kraji vody, stavět si hrady z písku a jiné dětské kratochvíle. Dál do vody jsem směla pouze pod dohledem mé starší sestry, která jako jediná z rodiny uměla plavat. Neuvěřitelně jsem si užívala okamžiky, kdy mě sestra vzala na záda a jako mořský koník mě vezla dál od břehu, do větší hloubky, a pak shodila, jen aby mě vzápětí znovu chytila. Pocit nejistoty, když jsem neměla pevnou půdu pod nohama, ve mně zůstal až do dnešních dní, ale když víte, že kousek od vás stojí někdo, kdo vás vmžiku zachrání, nenecháváte se tímto pocitem natolik ovlivnit. Možná proto to nikdo z nás tehdy nečekal. Jednu chvíli jsem běhala na mělčině a v příští jsem byla pod vodou, ani nevím jak.
První jsem si byla vědoma tlaku v uších, který ale hned vystřídalo ticho. Netuším, zda to bylo šokem, že jsem se nesnažila mermomocí dostat zpět nad hladinu. Pamatuji si však s neuvěřitelnou přesností klid, který jsem v tu chvíli zažívala. Nade mnou se modrala voda, skrze kterou bíle probleskovaly sluneční paprsky. Připadalo mi, že ubíhají dlouhé minuty a já jen bezmyšlenkovitě zírala vzhůru a nic necítila.
Můj takřka snový klid se rozpadl vniveč, když mě moje sestra vytáhla z vody. Rozostřeně jsem na ni mžourala, zatímco se mi navracel sluch. Možná tehdy volala mé jméno, možná na mě vykřikovala nadávky, anebo také vůbec nic neříkala. Pod hladinou jsem byla sotva pár vteřin. Do konce života už ale na tu chvíli nezapomenu.

Žádné komentáře:

Okomentovat