4. dubna 2016

Na bitevním poli - napsala Vendy Podhraská

Probouzí mě nepříčetný řev a kdosi mě tahá za nohy ze stanu. Rozeznívají se lesní rohy a ukřičený velitel vydává první rozkazy: „vstávat holoto líná! Najíst a do zbroje! Máte deset minut!“
Všude se ozývá mrmlání a hekání. Ani já nejsem schopná v mžiku vyskočit, včerejší bujaré oslavy na všech zanechaly následky. Nevím, čí to byl nápad oslavovat před bitvou, ale stalo se a teď se s tím musím poprat.
Řev velitele skřetů je čím dál intenzivnější a tak se i já nakonec vyhrabu, rychle do sebe hodím snídani a snažím se jí zase nevyhodit.
Začíná se ve mně probouzet nervozita – na tenhle den se připravuju půl roku, dělám masku, šiju kostým, vyrábím luk.. A konečně nadešel čas se v tom všem ukázat! A otestovat, jestli to něco vydrží v boji.. Soukám se do prošívky, utahuju boty a zapínám nátepníky. Všechno pěkně přírodní materiály a spousta tvrdé práce. Ještě teď mě bolí prsty při vzpomínce na prošívání tvrdé kůže. Ale stálo to za to. Nenápadně kontroluji ostatní skřety oblékající si své zbroje, jednoznačně patřím mezi nejlepší kostýmy. To je dobré, na to že jsem tu poprvé, ale ještě tomu chybí to hlavní.. Natahuju si na hlavu latexovou masku mojí skřetice s bujnou kšticí, špičatým nosem a dlouhýma ušima a okolí si mě začíná s údivem prohlížet. Zaslechnu šuškání i pár pochval. Že by nejlepší kostým?

Z mojí chvilky slávy mě vyruší vzteklý velitel, který už všem leze na nervy a bitva ještě ani nezačala. Ale brzo začne, nařizuje ke zformování a začíná se bubnovat na pochod. Rychle seberu ze země luk a toulec s šípy a běžím se zařadit. Vyrážíme z našeho skromného tábora po cestě do lesa. Všude kolem mě se šklebí skřetí obličeje a dusáme v těžkých botách po zvlhlém listí. Prohlížím si své bratry a sestry ve zbrani a trochu se zděsím při pohledu na obrovské vousaté vikingy pochodující v zadních řadách. Naštěstí jsou na naší straně, uklidňuji se.
Když zajdeme hlouběji do lesa, troubení na rohy nás informuje, že první střet s Rohany se blíží. Jsem čím dál nervóznější, je to sice jenom jako, ale ostatní se do svých rolí dokonale vžívají. Skřeti se hecují a jejich agresivita značně stoupá. Strkají se a neposlouchají rozkazy běsného velitele. Ohlušující troubení se stupňuje a v předních řadách slyším křik a výhružné bušení do štítů. Z ničeho nic, jako severská bouře se na nás ze strany vyřítila armáda zuřivých bojovníků a propukl chaos. Vzpomněla jsem si na rady, které jsem dostala a rychle se snažila zmizet z prostředka bitevní vřavy. Jako lučišník jsem tam k ničemu a navíc mi hrozí zranění. Kolem mě lítají šípy protivníků a prohánějí se bojující skupinky. Nečekaně se na mě z chaosu vyřítila sekera a dostala jsem pořádný zásah do boku. Mrtvá. Au. Ani jsem se nerozkoukala. Zvedám ruku a mířím pryč z bitevního pole když v tom rohy hlásí konec boje. To bylo opravdu rychlé. Skřeti doplatili na svoji nesoustředěnost a velitel nám to teď dává sežrat. „Co to sakra mělo být? Koukejte se sebrat chásko jedna mizerná! Vždyť nás rozdrtili během pár minut!“ Připadám si zvláštně.

Prohraný střet nás všechny hodně nabudil, adrenalin se valí i z uší a bojové pokřiky jsou hlasitější a odhodlanější než poprvé. Vydáváme se mezi stromy na místo druhého střetu, kde už čekají zformovaní Rohani. Jak tam tak stojí v řadách pod kopcem, konečně si je můžu pořádně prohlédnout. Jde z nich strach. Robustní dvoumetroví bojovníci s plnovousy a vlasy zapletenými do copů. Na hlavách kovové helmice, v rukou oprýskané štíty a upřený, soustředěný pohled plný sebevědomí. Kdyby to bylo doopravdy, v mžiku se otočím a uteču. Ale naštěstí není. Nebo jsem jediná kdo tomu nevěří?
Skřeti se překvapivě také zformovali, do svahu naproti Rohanům. Využijeme terén k lepšímu útoku. Já si našla své místo v kopci za nimi a kontroluji si nepřátelské lučišníky. Všímám si, že se díky mému dobrému umístění stávám hlavním zájmem fotografů. Tyčím se nad armádou jako věž.
Se zvukem lesních rohů začíná druhý boj a tentokrát je útok o hodně tvrdší. Skřetí armáda se na tu lidskou vrhla jako vzteklý pes, a spolu s šílenými výkřiky a bušením zbraní o štíty i já natahuji svůj první šíp. Pečlivě si vybírám cíl a zaměřuji. Díky mé strategické pozici na mě nedostřelí nepřátelé, ani se ke mně nedostanou přes vřavu pode mnou. Vypouštím šíp a trefuji se přesně do hlavy jednoho z Rohanů. Přesněji do oka, ještě že je na konci ta bambule. Špitnu „pardon“ ale stejně mě neslyší a odchází se zvednutou rukou mimo bitvu. Snažím se nemyslet na první velký úspěch a zůstat soustředěná. Natahuji další šíp a další, někdy se trefím, někdy minu. S každým vystřelením jsem jistější a přesnější. Vžívám se do role skřetice, krčím se před hozenými kopí a smrtícími zásahy likviduji nepřátele kteří se ke mně probojují. A najednou mi to přijde přirozené, už vůbec nemám ten divný pocit že jsou všichni okolo blázni. Už jsem jedním z nich. Třesu se vzrušením a lačním po dalším zabití.
Zuřivost bitvy pode mnou je už na hraně a po chvíli, zrovna v tom nejlepším, ji organizátoři ukončují. Všichni bojovníci se nejspíš moc rozvášnili a když se dav rozestupuje, vidím na zemi sedět jednoho z Rohanských jezdců s rozseklou hlavou. Řine se mu z ní potůček krve, ale on se usmívá. Organizátoři ho odvádí pryč a domlouvají všem zúčastněným aby trochu ubrali páru. „Vždyť už tu máme zlomenou ruku a rozbitou hlavu! To snad stačí ne?“
Zhrozím se při zjištění že má někdo dokonce i zlomenou ruku, ale skřeti jen brblají. Přerušenou bitvu jsme vyhrávali.
Po odchodu zraněných se armády znovu formují do zástupů a s ještě větším odhodláním se přesouvají na místo posledního střetu. Skřeti jsou nabuzení a agresivní. Vrčí a zastrašují protivníka. Chtějí jen jediné – vyhrát.


Žádné komentáře:

Okomentovat