21. března 2018

Jednou ranou - napsala Markéta Wernerová

Jsem vrah. Přiznávám. Na svědomí mám desítky, ba stovky nevinných životů. Ačkoli, kdo je dnes bez viny…
Zabíjím mladé i staré. Vraždím ráno i večer. A užívám si to! Tomu pocitu, že jste predátor a honíte kořist, se vyrovná jen máloco. A když ji konečně dostihnete a zabijete, koluje vám v žilách adrenalin, mozek vyplavuje endorfiny a vy se cítíte… Prostě báječně!
Svou poslední oběť jsem potkala v restauraci U Vystřelenýho voka.
Kroužila okolo baru, občas si ucucla piva a otravovala barmana. Snažil se ji ignorovat, ale byla neodbytná.
Necháš ho, ty mrcho, říkám si a v hlavě už se mi rodí plán, jak se s ní vypořádat. Definitivně.
Opatrně sahám do kabelky, nenápadně se rozhlížím kolem, jestli mě někdo nesleduje. Potom vytahuju svou zbraň a bác!
Tu pitomou mouchu jsem rozmázla na první dobrou. S úsměvem na rtech vracím srolovaný časopis zpátky do kabelky a objednávám si další drink.

Žádné komentáře:

Okomentovat