5. prosince 2017

Vetřelec ve skle aneb vzpomínka na Seiferta - napsal Ivo Vysoudil

Venku panuje vlahý večer pozdního léta a já po příjemně prolenošené neděli usedám do pohodlného křesla se zbrusu novou knihou oblíbeného autora. O čem asi bude? Těším se jak malý kluk na napínavé čtení a s lehkým úsměvem na tváři otevírám okno, abych se nadechnul voňavého vzduchu. Pomalu se prodírám prvními stránkami knihy, oči mi bloudí po řádcích a seznamuju se s hlavním hrdinou příběhu.
Můj pohled najednou upoutá nějaký pohyb na podlaze. Asi se mi jen něco zdálo, říkám si a pokračuji ve čtení. Po chvíli mě ale zase oči samy nutí podívat se na koberec, jehož květinový vzor se náhle pohnul.
V tom ho spatřím! Osm dlouhých chlupatých nohou nese pavoučí tělo a šine si to směrem k mému křeslu. Bezděčně vyhodím nohy nahoru a v tu ránu mám husí kůži po celém těle. Samozřejmě se jako správný chlap pavouků nebojím – no vlastně si to tak alespoň říkám. Když se k vám ale žene taková obluda, snažte se zachovat klid…
Co teď? Co s ním provedu? Proč jsem jen otevíral to okno? Myšlenky se mi honí hlavou a já nevím, co si počít… Jen klid, jen klid, říkám si a pomalu se snažím velikým obloukem obejít mého pavoučího nepřítele směrem ke kuchyni. Žádný další plán na to, jak se zbavit neočekávané noční návštěvy nemám…
V kuchyni se snažím uklidnit třesoucí se ruce a pohledem hledám vhodnou zbraň, kterou bych mohl použít. Zavrhnu nože, zapalovač a nakonec i váleček na těsto. Zabíjet návštěvy by se přece jen nemělo… Nakonec vezmu prázdnou zavařovačku a odhodlávám se k návratu do divočiny obývacího pokoje. Pavouk tam na mě stále čeká, jako by se chtěl se mnou přátelit. Jako by si chtěl také užít klidu onoho večera a popovídat si se mnou o tom, jak jde život. Ne, ne. Nesmím podlehnout jeho klidu – říkám si. Je to nepřítel, kterého nikdo na návštěvu nepozval.
Uááá, ááá, ááá… neodpustím si jekot, když pavouka chytám do skleněné pasti. Znovu husí kůže a znovu mi stojí hrůzou chlupy po celém těle. Po lítém boji si zaslouženě dám ve vedlejším pokoji cigaretu a zatímco se modravý dým vznáší vzhůru, bloudí po pokoji směrem k oknu, vytanou mi na mysli vzpomínky na základní školu. Tehdy jsem na recitační soutěži přednášel báseň Jaroslava Seiferta o pavoukovi, kterého bychom se neměli zbavovat. Vždyť nosí štěstí a hlavně peníze… Pane Seiferte! Teda ruku na srdce, ale chtěl bych vás vidět v mé situaci. Znovu potáhnu z cigarety a vzpomenu si na Spidermana. Vždyť to byl také docela sympatický hrdina.
Dobrá tedy, rozhodnuto. Návštěva se vraždit nebude a já se k tomu musím postavit čelem. Ale jak to je čelem? Zavrhnu volání hasičů i policie. Chvíli zvažuji volání do zoologické zahrady, kde by se mi ale asi taky vysmáli. Zazvonit na sousedy? Osmdesátiletá paní od vedle by mi těžko pomohla. V duchu procházím telefonní seznam přátel a nenapadá mě vůbec žádný zachránce.
Zachovej klid a mysli! Říkám si a s odhodláním se jdu podívat na svého vězně. Našlapuji pomalu a v ruce svírám kus hadru, který bych případně chtěl použít na zpacifikování mého Spidermana. Pro jistotu rozsvěcuji všechna světla, aby ozářila bojovou plochu. Krůček po krůčku mířím ke sklenici. Plán boje je jasný. Podsunout pod sklenici papír a všechno to hodit z okna… Ne, ne, ne, ne, je to v pohodě, to zvládneš, chlape! Pomáhám si samomluvou, ale krve by se ve mně nedořezal. Zaostřím pohledem na sklenici a – bože pomoz mi – můj vězeň je pryč…
No co nadělám? Do obýváku pár dnů nevkročím. Ale pro jistotu ještě nahlas pohrozím nezvanému hostu: „A už se nikdy nevracej, když tě nikdo nezval!“

Žádné komentáře:

Okomentovat