1. prosince 2017

Tlukot - napsala Alena Nováková

"Tuk, tuk, tuk" "Tak co, jak ti to dneska lítalo?" "Tuk, tuk, tuk" "Aaaale, ani mi nemluv, lampa sem, lampa tam, málem jsem to schytal o satelit." "Tuk, tuk, tuk."
Už jsou tady zase, z toho jejich nekončícího klapání budu brzo duta. Dnes je preci sobota, nikdo neni doma a ja chci mit svuj klid. Sobotni rana mam nejradeji - slunce se vetsinou zprudka opira do oken, nad zemi vlaje prijemne chladivy ranni opar a rinciveho zvuku aut zvenku byva mene. Je to muj nejoblíbenější den.
Rada se natahnu pres cely balkon, abych si vychutnala chvilku pro sebe. A ted? Vsude samy holub! Uz me otravuji tihle klapajici virtuozove prevleceni za operence. "Vyberte si jiný balkon! Tenhle je muj a ja vas tu nechci!" pomyslim si.
Tu se najednou rozrazi dvere od balkónu a ja vidim rozespalou sousedku ve spodnim pradle a se sprejem na holuby v ruce: "Vyberte si jiny balkon! Tenhle je muj a ja Vas tu nechci, smejdi!", zvolala a cely balkon postrikala anit-holubim sprejem z rohu do rohu.
"Ma tohle smysl," rikam si, vzdyt tech jejich spreju jsem uz videla. Stejne nezabiraji a ja to navic kazde rano to musim dychat a jeste k tomu se divat na desivou atrapu havrana, kterou nad nas balkon zavesila. TO je situace. Mohla bych aspon udělat byznys na sepsání toho, co všechno holuby z balkónu neodhání, abych lidem jako je ona ušetřila čas a peníze. Ale co bych z toho mela, jsem jen trubka.
"Tuk, tuk tuk", hele tahle je krasne rovna, tady pristaneme, "tuk, tuk, tuk".

Žádné komentáře:

Okomentovat