7. prosince 2017

Moje denní dobrodružství - napsala Jana Fričová

Kus života už jsem prožila, poznala jsem mnoho zajímavých lidí a viděla hodně zajímavých věcí. Teď mám zvolit nejzajímavější zážitek z těch, které mě potkaly. Jaké je však to kritérium, podle kterého bych se měla při výběru řídit?
Ještě na základní škole jsem dostala za úkol napsat recenzi na tehdejší představení Maryši v provedení místního ochotnického souboru, v němž v hlavních rolích účinkovali Martin Růžek a Jiří Vala.
Tímto žánrem nepolíbená, avšak pubertálním nekompromisním viděním posilněná jsem se do psaní vrhla po hlavě a setkání s tehdejšími hvězdami televize i kina se mi zdálo jako to nejzajímavější v mém krátkém životě.

Můj otec se přátelil s mužem, jenž byl za 2. světové války členem české letky britského královského letectva. A po letech válečných se stále navštěvoval s kolegy piloty a vzpomínal. Nevím už, jakým řízením osudu jsem se na jednom takovém setkání ocitla a potkala tam kromě anglického pilota také pilota amerického, který v srpnu 1945 seděl za kniplem jednoho z letadel nesoucích záhubu obyvatelům Hirošimy a Nagasaki. Větší tragédii jsem si neuměla představit. A v té chvíli jsem seděla proti člověku, jenž byl částečně za ni zodpovědný. V hlavě mi vířila spousta otázek – jak se mám chovat? Přátelsky? Nebo naopak? Sympatický muž vyprávěl, jak po návratu do vlasti se musel skrývat před lidmi, kteří na něj pohlíželi jako na vraha, jak musel vysvětlovat své počínání, jak se musel bránit. Přitom nechápal, proč se k němu ostatní chovali tak nepřátelsky, nenávistně, když on jen bránil svou vlast. Říkal, že se těšil na konec války, ale to, co zažil po návratu z ní, bylo strašné. Dívala jsem se na něj a byla přesvědčená, že zajímavějšího a zvláštnějšího člověka už asi nepotkám.
Pak jsem jednou na Střední uměleckoprůmyslové škole v Jablonci potkala velmi laskavou dámu – hudební publicistku, organizátorku, průvodkyni a překladatelku, paní Mílu Smetáčkovou. Hned, když jsme si byly představené, mě odzbrojila slovy: říkejte mi paní Mílo. Povídaly jsme si o jejím, tehdy již zesnulém manželovi, o hudbě, o výtvarném umění, protože jsme byly na půdě výtvarné školy, o studentech. Vydržela bych ji poslouchat dlouho. Byla jsem z ní tak nadšená, že jsem si neuměla představit, že bych zažila někdy ještě něco zajímavějšího.
V průběhu dalších let jsme potkala ženu, která opravuje stoleté i starší marionety, poslouchala jsem muže, který původním způsobem vyrábí v podkrkonošských Roprachticích staré sáně, tzv. vlčky, dívala se pod ruce sklářům v dnes již neexistujících hutích i brusírnách. Moje zážitky se vždy pojí s lidmi, s těmi obyčejnými i s těmi známými. O všech platí jedno – vždycky byli zajímaví tím, co dělali, věděli, uměli.
Ten pro mě skutečně nejzajímavější zážitek z poslední doby však byl okamžik, kdy mi moje dcera položila do náruče svého syna, mého vnuka. Živoucí uzlíček, který umí vše podstatné a přitom je nedotčený znalostmi a zkušenostmi. Nepopsaný list. Když myslím na tu chvíli, uvědomuji si, že nejzajímavější zážitek svého života zažívám pokaždé, když se potkám s něčím novým, s něčím jedinečným. Zažívám ho vždy, když se posadím k bílému, nepopsanému listu papíru a začnu ho plnit písmeny, z nichž se zrodí příběh. A tak svůj nejzajímavější zážitek, své dobrodružství, prožívám několikrát do týdne. Věřím, že je jich určitě ještě mnoho přede mnou. A na všechny se těším.

Žádné komentáře:

Okomentovat