Ztracená osmička, třífázové akademické drama - napsal Jiří Ráčil

Čtvrt století se zajímám o historické fotografie. Po letech opojného vyhledávání a sbírání materiálu přišla sběratelská kocovina, tedy neodbytné otázky: „Co dál se sbírkou? Jaký to má celé smysl? Jako bývalý muzejník vím, že jakýkoli sbírkový předmět ležící doma na polici nebo v depozitáři muzea je mrtvým, pakliže se mu nedostane potřebné publicity, jak já rád říkám „Návratu do života“. Takže lékem na kocovinu je publikovat a zase publikovat. Přehršel námětů mi dává do budoucna jistotu aktivního důchodu, ale životní zkušenosti mne v tomto rozletu vrací nohama pevně na zem.

Před několika lety se jisté rakouské vydavatelství odborné literatury rozhodlo vydat doplněnou verzi kdysi slavného a dnes již zapomenutého Námořního almanachu Rakousko-Uherska, tedy řečeno méně vzletně: soupisu a vyobrazení všech plavidel válečného námořnictva bývalé monarchie, které kdy brázdily moře. Komerční záměr tak měl ukojit hlad mnoha sběratelů, historiků, nadšenců a lodních modelářů.
Bez pochyb to byl počin veskrze záslužný a pro zainteresované kruhy užitečný. Přípravami byly pověřeny nejen přední kapacity z oboru, ale i široká sběratelská veřejnost. Považoval jsem za čest, že jsem mohl skromně přispět ke společnému dílu, a nadšeně se pustil do práce při vyhledávání vhodného obrazového materiálu a jeho komentování.

Fáze očekávání
Vznik díla provázely nesčetné diskuze plné vášní, útoků a protiútoků na poli bádání. Připomínalo to válečné tažení, kdy vznikaly různé frakce, úniky do slepých uliček, přebíhalo se k „názorovému“ nepříteli, rostly nacionální vášně na společné palubě plné zástupců národů bývalé monarchie. Každý k tomu měl své pro a proti a dá se říct, že si to všichni užívali po svém. Po několika měsících povstal konečně z popela zapomnění náš společný Fénix.
Vedoucí projektu, vážený profesor na Vídeňské univerzitě, na radu vědecké komise seznal, že nastal čas dílo považovat za dokončené a nečetné hlasy volající o potřebě další revize před vydáním nebyly vyslyšeny. Projekt byl dotovaný, měl pevný harmonogram a o stres při jeho plnění nebyla nouze. Všichni jsme napjatě očekávali, kdy tiskárna oznámí, že je hotovo a bude expedovat.

Fáze zklamání
Konečně přišel ten den. Držel jsem v ruce objemnou vázanou knihu s nezaměnitelnou vůní knihtisku. Opatrně jsem listoval a s každou přibývající stránkou stoupal můj obdiv nad hotovým dílem. Po prvním opojení přišlo vystřízlivění. Kniha byla plná nepřesností a nikdo nechápal, jak se tam dostaly. Neodpovídalo to schválené verzi pro tisk. Z mého příspěvku se v generálním výčtu rakousko-uherských ponorek během první světové války neobjevila informace o stroji s číslem 8.
Bylo jen stroze uvedeno, že stroj s tímto číslem neexistoval, neboť o něm nejsou záznamy a nejsou známy žádné fotografie. A u toho poznámka, která mne označila za autora informace.
„No a co, vždyť o nic nejde,“ napadne každého normálního člověka. Malý detail, který v kontextu díla zapadne. Jenže sběratelé a nadšenci nejsou normální lidé a bazírují na detailech, o které vedou úporné boje, nemluvě o modelářích ochotných legalizovat i vraždu, pokud jim přinese informaci, jak vypadalo zábradlí na palubě rakouského torpédoborce třídy Husar v roce 1914. Chybějící informace o stroji číslo 8 nebyla malý detail, bráno jejich optikou.
Moje stavovská čest mi velela na chybu upozornit, což jsem neprodleně učinil, avšak bez reakce. Připojil jsem informaci, že vlastním fotografii onoho stroje. V dobré víře jsem také navrhl změnu pro chystaný dotisk, který si rychle rozebraná publikace vysloužila. Nic, jen ticho po pěšině. Radost z díla opadla a já se cítil jako hlupák. Náhoda tomu chtěla, že se jeden člen vědecké komise projektu prořekl, že pan profesor prý dělal drobné změny na poslední chvíli a po vlastním uvážení. Na dotaz „jaké změny“ jsem byl odkázán k samotnému guru celého projektu.
Zvažoval jsem, zdali tak uznávanou kapacitu, která si mne v projektu patrně vůbec nevšimla, mám s touto marginalitou obtěžovat. Jenže pro mě to nebyl drobný detail. Šlo o dobré jméno, kdy jsem si zakládal na tom, že si informace vždy ověřuji a z důvodu nedůvěry k citacím jdu, pokud možno, až k původním zdrojům. Napsal jsem zdvořilý dopis na sekretariát pana profesora. Po několika týdnech mi přišla odpověď, že zprávu postoupili. Nic víc se nestalo.
Majitel historické fotografie: Jiří Ráčil

Fáze konfrontační aneb duel
Při nejbližší návštěvě Vídně jsem zkusil pana profesora navštívit osobně na univerzitě. Prostě přepadová akce s nejistým výsledkem. Risk je zisk, jak se říká a pan profesor byl přítomen. Byl jsem vykázán do předpokoje a ve stylové čekárně se chystal na svou chvíli. Po hodině mi milosrdná asistentka přinesla vodu a já nepřestával doufat. Další otevření dveří mne již zvalo dál a já stál tváří tvář světově uznávané vědecké kapacitě. „Vím, co máte na srdci mladý muži,“ děl důstojný akademik rozšafně a lehce se zhoupnul ve svém křesle. Přeslechl jsem jeho pozvání k usednutí a nervózně si formuloval v duchu svou žádost.
„Posaďte se přece. Nebudete mi tu stát, když už Vás tu mám,“ něco v jeho hlase mě varovalo. „Děkuji pane profesore, jak víte jedná se o poslední vydání…,“ pokusil jsem se začít.
„Vím, vím… to je ta údajná chybka, že?“ bylo slyšet, jak si dal záležet na a slůvku „údajná“.
„Vy o tom víte?“ zeptal jsem se nepříliš šťastně.
„Ano, vím… stále mi chodí podobné náměty. Ale to bychom nikdy nic nevydali, víme? Vy máte ty svoje pravdy a já zase termíny... no nic ve zlém, chlapče. Všichni hledají jen chyby a nikdo nedocení génia celku, jak říká klasik.“ Hlas začal připomínat syčení hada a já se začal potit. „No tak k věci… vy tvrdíte, že ta osmička existovala, že? Hm… Náš vojensko-historický ústav to popřel a rigorózní práce mého syna, kterou jistě znáte, tento výsledek potvrdila. Jaké proto Vy máte důkazy?“ bafnul na mě a zatvářil se vítězně.
„Dovolil jsem si již během přípravných prací… No a pak po vydání. Nečetl jste můj e-mail?“, soukal jsem ze sebe obtížně.
„No něco jsem četl, ale stále mi není jasné…,“ větu nedokončil.
Položil jsem na stůl fotku. Fotograf kdysi zachytil z nevelké vzdálenosti na hladině Jadranu ponorku s vlající Rakousko-Uherskou vlajkou, typickým nátěrem a krásně zřetelným číslem 8 na věži.
„Vida ji mršku…“ profesor se natáhl po fotce a zblízka ji zkoumal.
„Je to originál, není pochyb,“ brblal si pro sebe a otáčel fotografii ze všech stran. „Proč jste mi to neukázal dříve? Takové věci jsou něco jako nezvaný host, víme? Celou dobu o nich neslyšíte a pak se objeví v nejméně vhodnou dobu,“ očima jezdil po fotografii a prsty bubnoval o desku stolu.
„Ale já Vám psal… upozorňoval jsem na to,“ snažil jsem se chabě bránit.
„Psal, psal… už je to venku a errata nejsou možná… teď už ne,“ kontroval profesor. ¨
„Myslel jsem pro příště, pro příští vydání. Jde přece o historickou skutečnost,“ já na to.
„Uvidíme… Svěříte mi ten originál, že? Taková rarita si zaslouží pozornost“, řekl a snažil se, aby hlas zněl laskavě. Dostal mne do úzkých. Byl to jediný důkaz a sběratelsky velmi cenný kus.
„Kdybyste se nezlobil, postačila by Vám kopie ve vysokém rozlišení?“ snažil jsem se zachránit situaci.
„Viděl to už někdo?“ zeptal se bez reakce na předchozí dotaz.
„No, zatím jen vy… Chtěl jsem ji uveřejnit, ale editor pro ni údajně neměl místo,“ odpověděl jsem již klidně.
„Dobrá, dobrá… Pěkně si ji schovejte. Já si to poznamenám a v příštím vydání ji slavnostně odhalíme. Co vy na to?“ zazubil se na mě dokonalým chrupem, vstal a podal mi ruku.
Audience skončila.
„Jestli dovolíte, vzal bych si…,“ připomněl jsem a hlavou kývnul k fotce na stole.
„Ach ano… ta fotka, že? Tady ji máte… tu slavnou osmičku,“ důraz na číslovku nešel přeslechnout. Podal mi ji a já měl pocit, že by ji nejraději rozkousal.

Epilog
Žádné příště už nebylo. Byl jsem nenápadně odstraněn ze seznamu spolupracovníků, vyřazen z diskuzního fóra projektu, kde předtím stačili fotku označit za podvrh, aniž ji kdo jiný viděl. V novém vydání almanachu bylo u čísla 8 uvedeno, že nikdy neexistovalo. Skoro stejně jako já. Bez citace zdroje. Nezvaný host číslo 8 dostal co si zasloužil. Vlastně nikdy neexistoval, tak co.

Žádné komentáře:

Okomentovat