Ferda a Ťapka - napsala Lenka Štraubová

Ferda se vyhříval na zápraží své chalupy. Podzimní sluníčko se rychle klonilo k západu, a tak se musel ten velký kocour s nelibostí každou chvíli zvednout a posunout na místo, které ještě ohřívaly sluneční paprsky. Pečlivě si jazýčkem čistil černý kožíšek, který už byl pěkně huňatý, připravený na zimu. Líně se převaloval, nechtělo se mu už na večerní procházku do lesa. Najednou se sluníčko přehouplo za kopec Klepý a Ferdova chalupa se ocitla ve večerním stínu. Ferda protáhl přední tlapky, zamrskal fouskama, do čumáčku se mu zatoulala večerní vůně luk a lesů. To byla přírodní pozvánka, které neodolal. Pomalu se proplížil přes louku do lesa, kde už byla úplná tma. Najednou zpozorněl, z té tmy na něj zíraly oči, oči kočičí.

„Co tu děláš, to je můj revír,“ vztekle prsknul Ferda a bojovně nahrbil hřbet.
„Jsem kočka divoká a mám revír všude,“ ozvalo se ze tmy, zapraskaly větvičky a oči zmizely. Ferda byl dost líný na to, aby pronásledoval vetřelce. Raději se vrátil do své chalupy k misce plné kočičích dobrot. S plným bříškem se stočil do pelíšku, ale setkání v lese mu leželo v kocouří hlavě. Než usnul, vzpomněl si na svou mámu kočku, která vyprávěla pohádku o kočičích předcích, kteří byli divocí. Neměli své misky, museli lovit a spát venku, neměli své lidi, kteří je hladili. Hned ráno Ferda vyběhl do lesa, chtěl se potkat s Divokou. Dlouho bloudil, až ji uviděl na malé skalce pod Koňským hřbetem. Vyhřívala se, její kožíšek ve slunečním světle vypadá jako zlatý, není moc pruhovaná, ale má krásnou černou skvrnu u ocásku, no je to opravdu kočka. Ferda zahořel kočičí láskou, ale neodvážil se k Divoké přiblížit, tak jen tence zavrněl. Divoká vyskočila, nahrbila hřbet, bojově zamávala huňatým ocasem, vypadala opravdu divoce. Ferda se postavil a vesele zamával ocasem, aby dal najevo své sympatie. Divoká si sedla, ocásek způsobně obtočila a koketně naklonila hlavičku, ten kocour se jí líbil. Ferda se osmělil a mňouknul
„Jsem kocour Ferda, bydlím v chalupě pod Klepým. Znám všechny kočky pod Kralickým Sněžníkem, ale Tebe jsem tady ještě neviděl.“
Divoká sklopila oči a zavrněla: „Přiběhla jsem se podívat, jsem z jiných hor, ale líbí se mi tady.“
Tak se Ferda s Divokou skamarádili a pak už chodili spolu každý den na procházky a povídali si. Divoká vyprávěla, jak ráda loví myši a hraboše, někdy mlsá lesní jahody a borůvky. Až jednou se jí stala hrozná věc. V lese ucítila nějakou neznámou dobrotu, natáhla tlapku a než stačila dobrotu chytit, něco ji tlapku skříplo. Na poslední chvíli se vytrhla. Ale tlapka byla moc bolavá, Divoká zůstala ležet v křoví, bolest si lízala, byla tak slabá, že se vůbec nemohla postavit na ostatní tlapky. Ležela dlouho, měla úplně prázdné bříško, už měla strach, že se nikdy nezvedne. Naštěstí se z bolesti vylízala a zase mohla běhat. Ale ve svém lese se už bála, tak se vydala na cestu. Ferda Divokou litoval, neuměl si představit, že by ležel nemocný sám v křoví. Vyprávěl Divoké, že jednou snědl špatnou myšku a bolelo ho bříško. Jeho lidé ho vzali do svého pelíšku, hladili ho, nakrmili ho něčím léčivým a brzy bříško přestalo bolet.
Když se společně vyhřívali na balvanech, vzájemně si čistili kožíšky. Ferdu lákaly vůně lesa, a jehličí, které cítil z kožíšku Divoké a Divoká si pomalu zvykala na lidský pach, který cítila z Ferdova kožíšku, a připadalo ji divné, že se ho dotýkají lidé. Divoká byla také zvědavá, jak vypadá chalupa, pelíšek ve stodole, miska, ale bála se jen nahlédnout do chalupy. Měla svůj pelíšek pod vývratem velkého smrku, její soused byl starý jezevec.
Pak najednou přišla zima, louky a lesy pod Kralickým Sněžníkem zasypal sníh. Ferda se brodil sněhem přes celou louku, tlapky ho studily, kožich měl zmáčený, neměl zimu rád. V lese to nebylo lepší a Divoká nikde. Snažil se nahlas mňoukat, hledal kočičí stopy, nic. Až k večeru našel smutnou a hladovou Divokou u jejího doupěte. Sotva se plížila, rozbolela jí zraněná tlapka a bránila ji v pohybu ve sněhu. Nemohla nic ulovit k jídlu, byla jí zima. Jak byla ráda, že ji Ferda našel, tiše mňoukla: „Ferdo, zimu asi nepřežiju.“
„Přežiješ, Divoká, pojď se mnou do chalupy,“ zavelel kocouřím hlasem Ferda a ušlapával cestu ve sněhu, Divoká se odevzdaně plížila za ním. Byla tak vyčerpaná, že bez bázně vklouzla do teplé stodoly a vrhla se k plné misce. Tak se z Divoké stala Ťapka - kočka domácí .

Žádné komentáře:

Okomentovat