5. července 2017

O lindušce Libušce a lišce - napsala Satya Veronika Helusová

Satya Veronika Helusová
Když byla linduška Libuška ještě malý ptáček, žila se svými čtyřmi sourozenci v útulném hnízdě za drnem na mezi. Maminka s tatínkem jim nosili tolik semínek a motýlů, že měli zobáčky stále plné. Rodiče učily svoje malé, co je dobré a co ne a také to, že mají být na pozoru před každým, kdo je větší než oni nebo kdo nemá peří.
Dlouhých předlouhých deset dní a nocí takhle spolu trávili než byli všichni dost velcí na to, aby se naučili létat.
Už dávno neměli prachová peříčka a na bříškách se jim začaly vykreslovat černé čárky jako měli jejich milí rodiče. Libušce se ale její nenápadné barvičky nezdály dost dobré. Chtěla být jiná, chtěla, aby ji každý viděl. Vyletěla na nejvyšší strom, aby měla dobrý výhled. Bylo to překrásné!
Vyletěla ještě výš a pustila se do radostného zpěvu: „Tru tru tru tru pí pí pí.“ Roztáhla malá křidélka a přistála na dalším stromě. A znovu a znovu.
„Jen ať mě každý vidí! Jen ať o mně každý ví! Tady jsem, tady jsem!“
Najednou z výšky uviděla oranžovou skvrnu. Ta barva se jí tak líbila! Slétla dolů na zem a oslovila oranžové stvoření.
„Kdo jsi, ty Krásná?“
„Já? Já jsem přeci liška. Neslyšela jsi o mně ještě?“ ¨
„I neslyšela. Jsem tuze maličká. Moc toho ještě neznám. Máš tak krásná peříčka, také bych taková chtěla. Jak jsi je získala?“
Liška zavětřila šanci na malou svačinku.
„Ó, tak to ti mohu poradit. Ale pravím, nebylo to nic snadného!“
„Povídej, prosím! Jak jsi to udělala? Jak jsi to udělala!“ ptala se Libuška dychtivě.
„Buď přeci trochu trpělivá, jak jsem pravila, je to dlouhý příběh. Vezmi mě k sobě domů a povyprávím to i tvým sestrám a bratrům,“ lákala ji liška.
Libuška zaváhala, jestli ji vzít k hnízdu, ale touha po barevném peří byla silnější. Po chvíli naslouchání liščímu medovému hlasu nakonec souhlasila: „Tak dobře, poleť za mnou, liško. Máme hnízdo támhle, za trsem trávy, na patě Hraniční hory, poleť rychle, už se nemůžu dočkat až nám to budeš vyprávět.“
„Neblázni, já jsem liška, neumím přeci létat! Nestačila bych ti. Musíme jít po zemi,“ volala za ní liška. Teď to Libušce došlo a vzpomněla si i na rady rodičů.
„Ona neumí létat! To není peří! A navíc je o tolik větší než já!“
Rychlé vzlétla. Nebyla ještě moc dobrý letec a ten den už ji trochu bolela křidélka. Byla ráda, když doletěla k nejbližšímu křoví a schovala se pod ním. Srdíčko jí bušilo jako o závod, když zklamaná liška čenichala kolem a zlobila se, že ji nevidí. Najednou byla Libuška moc vděčná, že má stejně nenápadné peří jako její rodiče a liška ji nemůže v trávě najít.
Toho dne si slíbila, že už nikdy nebude chtít být jiná, než jaká je.

Žádné komentáře:

Okomentovat