Krasojízda - napsala Jana Renner


"Bude to jen tak tak, ale stihnu to," říkám si v poklusu k nádraží. Oslava dosažení životní hodnosti ŘIDIČ MOTOROVÉHO VOZIDLA SKUPINY B se povedla.
Byl to bezva mejdan. Jsem zvědavá, co ránu najdu na fejsu. Kdo z lidí ze třídy napostuje nejlepší fotky? Na kolika z nich budu? A jak na nich budu vypadat? Kolik budou mít moje fotky lajků? Slušelo mi to, to teda jo. Make-up se povedl a na outfitu jsem si taky dala sakra záležet.
Za pár dnů budou prázdniny. Konečně! Léto a pohoda... Za rok udělám maturitu a svět mi bude ležet u nohou. Teď ale potřebuju stihnout ten poslední noční vlak domů.

Jak tak klušu směrem k nádraží, hlavou se mi honí spousta plánů, co bude... Až bude...
Na nádraží dobíhám v momentě, kdy už u nástupiště stojí oba vlaky. Nastoupím do toho prvního, který vždycky jede směrem k nám, a zhroutím se na koženkovou sedačku. "Uf, to bylo teda o fous", říkám si s úlevou.
Za moment se vlak rozjede. Jenže! Jede opačným směrem! Ne tam, kde bydlím a kam se nutně potřebuju dostat. Tedy rozumějte: vlak jede svým správným směrem, jinam jedu já. Nastoupila jsem do jiného vlaku! To je teda situace, co budu dělat?!
Ačkoli je vlahý červnový večer, mráz mi běží po zádech. V tu chvíli, kdy moje cesta nabírá opačný směr, se o mě pokoušejí mrákoty. Mám strach! Je noc a já jedu sama. Je to dnes poslední spoj a ještě mě veze kamsi na jih. Ve vteřině se proberu z leknutí a pokusím se zachránit situaci: "Haló, pane průvodčí," chytnu za rukáv člověka mé poslední záchrany. "Šlo by to ještě nějak zastavit a vrátit se do Hradce? Potřebuju tam stihnout ten druhý vlak, ten na Jihlavu!"
 "Ten přece odjel zároveň s námi, holka bláznivá," odtuší nazlobeně strážce přepravního pořádku. A chce mít pokoj. Nedivím se mu. Nápad!
Musíme si pomáhat, bleskne mi hlavou a zamávám před jeho obličejem svojí drážní průkazkou. Vidím v té kartičce zatavené do plastu skoro vstupenku do vyšší kasty. Když je můj táta vlastně kolega těch, kteří teď řídí můj osud...?
Zabralo to. Průvodčí kouká na průkazku, na moji fotku a na jméno, pak na mě a zase na průkazku...
"Kde se to touláš po nocích? A kam že to vlastně jedeš? Až tam? No..." odtuší, když uslyší jméno mého bydliště. "Pojedeš teď s náma až do Veselí, tam tě posadím na nejbližší express směrem tam k vám a bude to," řekne důrazně.
"Moc vám děkuju," pípnu poníženě. Teď musím spolupracovat, jinak se domů nedostanu.
Za půl hodinky jsme ve Veselí. "Konečná stanice, vystupovat," zakňourá ospale nádražní amplión. Průvodčí na svůj slib nezapomněl a vede mě, roztržitou provinilkyni, do dopravní kanceláře. Tam vyloží, co že se to ve vlaku objevilo za zbloudilou nádražáckou ovečku, a všichni přítomní příslušníci cechu nádražáckého ve službě si mě změří káravým pohledem.
"No tak co s tebou, holka?" zívne přednosta stanice. "Máš kliku, že znám tvýho tátu. To mu nemůžu udělat, nechat tě tu celou noc bez pomoci. Až tudy pojede ňákej vlak směrem tam k vám, stopnu ho pro tebe. Takový taxi ti budou všichni závidět," směje se vlastnímu ostrovtipu.
Neprotestuju, mlčky souhlasím. Jinou možnost nemám. Tohle nádraží vypadá dost nevábně i ve dne, v noci je tenhle dojem o to hlubší.
Zanedlouho ve stanici brzdí vlak, který tu ale vůbec neměl zastavit. Je to vlak nákladní!
Na pokyn nočního strážce veselského nádraží, který prorokoval moji záchranu, se vyhoupnu do kabiny.
Cesta s uhlím probíhala celkem klidně. "Až na to, ze doktor Zelí občas vypadl z vagónu, když si prohlížel krajinu," bleskne mi hlavou citát z mé oblíbené povídky Exkurze do zoologické zahrady od tandemu komiků Šimek a Grossmann.
Na uhlí sice nesedím, jsem přímo v kabině lokomotivy, ale připadám si jako v kokpitu letadla. Stejně vysoko a neméně důležitě.
Po chvíli je mi podezřelé, že strojvedoucí nemluví. Vůbec nemluví! Jen se mračí, až je to nápadné i ve tmě. Ta je uprostřed noci hustá skoro jako pařížská šlehačka. Vlak jede krajinou, ten chlápek nehne ani brvou a jen tupě civí do tmy, kterou kolos pod jeho vedením krájí jako horký nůž kostku másla. To ticho mi po chvíli drtí nervy. Slyším zrychlený tlukot vlastního srdce. Dusot koňských kopyt ve spáncích... Co je to za člověka? Kam mě to naložili? Proč už dávno nejsem ve své posteli? Je ten chlap úchyl? Kolik nočních stopařek už svezl? A kolik z nich tu jízdu s ním přežilo? Přežila nějaká? Proč jen jsem přes noc radši nezůstala u některé ze spolužaček, jak mi to nabízely? Ženu se na nádraží a pak ještě tohle. Já husa...! Hlavou se mi prohání primitivní konstrukce horroru. Tu a tam ji přeruší jen bulvární titulek: "Brutální vražda uprostřed noci."
 "Měl vrah komplice?"
 "Smrt stopařky. Vrah je strojvůdce."
 "Úkladná vražda v kabině lokomotivy."
 Napadá mě i o něco málo serióznější varianta: "Naivní školačka nepřežila jízdu nákladním vlakem." "Vražda v nákladním coupé." A jiné... Ale ty už si ale nepamatuju.
Můj mozek jede na plné obrátky. Není úniku... A můj strach začíná v hluboké noci vyrábět další imaginární stíny. Vidím Jacka Rozparovače. Střihoruký Edward mi kyne na pozdrav.
"Jo, děvče, za blbost se platí," mihne se mi před očima káravá věta mojí babičky.
"Mám vnučku v tvém věku," ozve se ze tmy. Leknu se tak, že sotva dechu popadám. "Kdybych zjistil, ze se toulá po nocích a stopuje nákladní vlaky, přerazil bych ji," dodává hlas ze tmy.
Nevidím. Neslyším. Nevnímám. Je to sen? Je to skutečný? Můžu se už, prosím, probudit? Už budu hodná, slibuju...
 "Uz jsi doma," ozve se po chvili. Jako by z jiné dimenze doznívá strojvůdcovo plamenné hartusení, jak ho každou chvílku někdo stopnou jako taxi a šoupnou mu do lokomotivy kdejaké zbloudilé dítě kamarádíčka nádražáka. "Už jsi doma. A ať tohle bylo naposled! Jestli tě ještě někdy uvidím v noci ztracenou někde v tramtárii na nádraží, řeknu to tvýmu tátovi, to si piš, holka ztřeštěná."
Vlak zabrzdí až na konci nástupiště. Jsem opravdu doma. Vypotácím se z lokomotivy jako ve snách. Jsou přesně 2 hodiny ráno. Doma se plížím jako myš.
"Kdes byla a jak ses tak pozdě v noci dostala domů?" ptá se rozespale máma v noční košili. Zaručeně musí slyšet i trávu růst. "Přivezli mě kamarádi," pípnu nesměle.
Ráno si nejsem jistá, co z toho, co se v noci stalo, je vlastně pravda... Na posty na fejsu nemám najednou ani pomyšlení. Ani během noci mě nenapadlo vytáhnout telefon a zkontrolovat dozvuky včerejšího mejdanu. Fotky a počet lajků pod nimi jsou mi najednou úplně ukradený. Připadám si dospěle. Ale najednou tak nějak úplně jinak. A víc...

Žádné komentáře:

Okomentovat