Kde se vzaly Kožešničky - napsala Petra Šestáková

Petra Šestáková, Fakulta designu a umění v Plzni

Říká se, že každý mlýn má své strašidlo, svého čerta, hastrmana, nebo jiného děsuplného tvora, který k takovému stavení neodmyslitelně patří. Snad se takové pověry začaly vyprávět, aby odradily případné zloděje od vykradení mlýna, snad tu takoví tvorové doopravdy žili. Dnes už je tomu dávno konec, protože zmizela většina mlýnů a s nimi i jejich strašidla. Možná že tu ještě někde žijí, potají, skrytí před zraky lidí, stejně jako tvorové o kterých budu dnes vyprávět.
Hluboké údolí v povodí Dyje, tam kde sluneční parsky dopadají jen tři hodiny před a po poledni, bylo vždy něčím zvláštní a prorostlé magií.
Kraj to byl drsný a těžko dostupný. Strmé svahy představovaly náročnou cestu pro vozy, ale řeka zde byla obdařena silným proudem, takže mlýnů tu vznikalo požehnaně. Zvládaly zásobovat moukou širé okolí i s největším městem Znojmo. Do takových krajů se žádnému zloději moc nechtělo, takže ani strašidla jste zde najít nemohli. Na čerta tu bylo přecejenom příliš vlhko a zima a hastrmanovi by říční proud odnesl všechny hrnečky a vlastně ani těch duší by tu moc neposbíral. Ale odlehlé místo, zase vyhovovalo tvorům jiným a že jich tu bylo potřeba!
Vlastnit takový mlýn byla jedna velká starost, zlodějů se obávat nemuseli, ale úzké hustě zarostlé údolí s sebou přinášelo jiné problémy. A to doslova. Řeka během své cesty posbírala co se dalo, od nejmenších lístků až po veliké větve a všechno posílala přímo do mlýna. Jak jistě víte, malé věci ve velkém počtu toho dokáží hodně a přesto že malé větvičky vypadaly zprvu nevinně, zachytávaly se na splavu a voda je zanášela náhonem až k mlýnskému kolu. Tak se časem stalo, že nahromaděný nepořádek zpomalil nebo uplně zastavil běh kola. A takové mlýnské kolo je nepostradatelné a na jeho chodu závisí osud celého mlýna. Náročná práce pro mlynáře naštěstí představovala jen zábavnou hru pro říční víly. A právě ty tu žily.
Nebyly to ale běžné, víly, jako ty lesní, které svým vábivým tancem v noci svádí pocestné z cesty a milence od jejich milenek. Tohle byly víly vzhledově ale i povahově uplně jiné. Nejraději se vozily na říčních proudech a telíčka měly tak malá, že se snadno dostaly do skulinek mlýnského kola, které mohly snadno zbavit všech nečistot a ještě si při tom zahrát na schovku. A za takovou pomoc byli mlynáři vždycky vděční, a tak vílám pekly ty nějsladší koláče a plněné buchty z nejlepší čerstvě namleté mouky. Protože každý přece ví, že víly mají ten nejmlsnější jazýček ze všech. Po takovém náročném dni víly nejraději odpočívaly na vyhřátých kamenech, a aby jim nezmrzla jejich holá tělíčka, která nejlépe klouzala po vlnách, oblékaly na sebe krásné huňaté kožíšky ušité z toho nejjemnějšího mechu. Jejich největší poklady které si střežily jako oko v hlavě. A tak se jim začalo říkat víly Kožešničky.