30. dubna 2017

Jak si smrt vzala křečka Kaviára - napsala Barbora Mrázková

„Dobrý den!“
„Oh! Dobrý den.“
„Máte moc pěknej plášť. Vypadá jako noc.“
„Děkuji.“
„Můj křeček má super měkkoučkej kožíšek, žejo?“
„Ano.“
„Jmenuje se Kaviár.“
„To je hezké jméno.“
„Myslíte, že byste mi ho mohla vrátit?“
„To bohužel nepůjde.“
„Proč ne?“
„Víš, kdo jsem, ne?“
„Jo, asi jo. Ale stejně bych chtěla, abyste mi Kaviára ještě nechala. Zas tak starej přece není!“
„Včera snědl kus tamté krabičky.“
„Ale proč z toho umřel?“

„Ta krabička je nalakovaná a posázená třpytkami.“
„A to je jedovatý?“
„Ano.“
„Achjo. Měla jsem na něho dávat víc bacha.“
„Dřív nebo později by se něco takového stejně stalo.“
„Já vím. Křečci nejsou chytří a nevěděj, že nemaj jíst třpytky.“
„Přesně tak.“
„Můžu se s ním ještě pomazlit, než si ho odnesete?“
„Ano.“
„Tak ahoj, Kaviáre. Měj se v nebíčku hezky. Jde do nebíčka, žejo?“
„Něco takového. Bude se mít dobře.“
„Tak jo. Nashledanou!“
„Nashledanou.“

Žádné komentáře:

Okomentovat